II.ÚS 79/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 79/21 ze dne 20. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky STAVOPLAST KL spol. s r.o., IČO: 407 40 056, se sídlem Stachy 266, Stachy, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem Advokátní kanceláře Plajner a partneři, s.r.o., se sídlem Lazarská 11/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 32 Cdo 2011/2020-245, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 11. ledna 2021, navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a jí svědčících "principů právního státu" zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti, obsah napadeného rozhodnutí a obsahy jemu předcházejících rozhodnutí obecných soudů jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. 3. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, a části spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o vydání movité věci, a to kolového rypadla MENZI MUCK A91 4x4 (dále jen "rypadlo"), eventuálně o zaplacení částky 162 000 EUR s příslušenstvím, které proti ní zahájila žalobkyně Haffar Machine Shiraz Co., se sídlem Shiraz, Opp. Maskan Org., Maaliabad Blvd., Islámská republika Irán (dále jen "vedlejší účastnice"). Podstatou sporu byl původně vedlejší účastnicí uplatněný (primární) nárok na vydání rypadla, který stěžovatelka odmítla, neboť tvrdila, že k němu nabyla vlastnické právo na základě kupní smlouvy uzavřené v březnu 2015 s českou společností Echidna a.s., IČO: 243 17 608 (dále jen "společnost Echidna"), která rypadlo v prosinci 2012 dovezla do České republiky poté, co jej měla odkoupit právě od vedlejší účastnice. K tomuto odkupu rypadla měla stěžovatelka přistoupit proto, že ačkoli rypadlo v lednu 2013 převzala od společnosti Echidna původně "jen" do detence za účelem nabízení k prodeji třetím osobám, tento záměr se jí během zhruba dvou let zrealizovat nezdařilo. Na soudním jednání konaném v březnu 2017 stěžovatelka v rámci své obrany uvedla, že poté, co rypadlo odkoupila od společnosti Echidna v březnu 2015, jej nakonec v říjnu 2015 prodala třetí osobě za částku 162 000 EUR splatnou ve sjednaných splátkách s konečným termínem vypořádání v březnu 2016. Vedlejší účastnice v reakci na toto tvrzení změnila žalobu tak, že k nároku na vydání rypadla doplnila eventuální petit na zaplacení částky 162 000 EUR jako náhrady škody. Okresní soud v Prachaticích (dále jen "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 14. srpna 2019 č. j. 9 C 120/2016-180 zamítl žalobu na vydání rypadla (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 162 000 EUR s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok III.). Důvodnost zamítnutí primárního petitu znějícího na vydání věci se v důsledku stěžovatelčiny obrany založené na zcizení rypadla třetí osobě jako sporná nejevila. V řízení se tak soud prvního stupně soustředil na předpoklady vzniku povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnicí požadovanou škodu. Klíčovými se v tomto směru jevily otázky (i) existence (vzniku) řádného nabývacího titulu k rypadlu svědčící společnosti Echidna, (ii) dobré víry stěžovatelky při nabytí rypadla ve smyslu § 1109 písm. b) občanského zákoníku, pokud by společnosti Echidna řádný nabývací titul k rypadlu nesvědčil a (iii) stěžovatelčino porušení prevenční povinnosti plynoucí z § 2900 občanského zákoníku při následném prodeji rypadla třetí osobě. Soud prvního stupně provedl ve věci poměrně rozsáhlé dokazování a došel k základnímu závěru, že nebylo prokázáno nabytí vlastnického práva k rypadlu společností Echidna od vedlejší účastnice, a to především pro absenci zjištění o uzavření tvrzené ústní kupní smlouvy, která nepřímo neplynula z předložené emailové komunikace mezi jednatelem společnosti Echidna, p. Jiřím Fischerem, a jednatelem vedlejší účastnice a členem představenstva společnosti Echidna, panem H. R. Afrasiabim, ani z "pro forma" faktury, kterou vedlejší účastnice vystavila společnosti Echidna na částku 41 000 USD, neboť tato částka zjevně neodpovídala obvyklé ceně rypadla (viz body 20 až 26 rozsudku soudu prvního stupně). Následně soud posuzoval otázku možného stěžovatelčina nabytí vlastnického práva k rypadlu od společnosti Echidna v postavení nevlastníka, přičemž též s přihlédnutím k tomu, že již v srpnu 2014 (tj. před tvrzeným odkoupením rypadla od společnosti Echidna v březnu 2015) byla stěžovatelce doručena písemná výzva od pana Afrasiabiho, v níž požaduje vydání rypadla, došel k závěru o nedostatku dobré víry stěžovatelky (viz body 26 a 27 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dále posuzoval a vyhodnotil jednání stěžovatelky spočívající v zcizení rypadla ve prospěch třetí osoby poté, co měla mít k dispozici informace způsobilé zpochybnit oprávnění společnosti Echidna k nakládání s tímto rypadlem, jako jednání, které stěžovatelka učinila v postavení nepoctivého držitele a které přivodilo zmenšení majetku vedlejší účastnice v rozsahu obvyklé ceny rypadla v rozporu s § 2900 občanského zákoníku (viz body 27 až 30 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě těchto závěrů soud prvního stupně tedy sekundárnímu petitu vyhověl. Proti vyhovujícímu meritornímu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a nákladovému výroku III. podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud"), který svým rozsudkem ze dne 11. února 2020 č. j. 22 Co 1710/2019-214 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") napadený meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, změnil nákladový výrok III. a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tak s jeho právními závěry (viz zejm. bod 6 rozsudku odvolacího soudu) a odvolací námitky vypořádal v bodech 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud námitku nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice založenou na neprokázání vlastnictví k rypadlu označil za nepřípustnou novotu uplatněnou v rozporu s § 205a o. s. ř. a nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelky o nedostatcích v hodnocení důkazů (zejm. co do tvrzené nesprávnosti skutkových zjištění způsobené neúplností, nelogičností a vnitřní rozporností hodnotících úvah soudu) a nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud za důvodné neshledal ani stěžovatelčiny námitky založené na nezohlednění opravdových ekonomických záměrů zúčastněných subjektů z důvodu (nedovoleně) formalistického posouzení věci. Odvolací soud především nepřisvědčil odvolací argumentaci stěžovatelky o nutnosti přehodnocení vzniku a právních dopadů nabývacího titulu k rypadlu pro společnost Echidna, kdy i za situace, že by nedošlo k uzavření platné kupní smlouvy mezi společností Echidna a vedlejší účastnicí, bylo dle názoru stěžovatelky správné nahlížet na společnost Echidna jako na vlastníka daného rypadla z důvodu jeho "vložení" do majetku této společnosti panem H. R. Afrasiabiho jakožto určité majetkové náhrady (pan H. R. Afrasiabi měl dle tvrzení stěžovatelky dle původních dohod vstoupit do společnosti Echidna na základě peněžitého vkladu, k čemuž však v důsledku omezení vyplývajících z mezinárodního embarga uvaleného na Íránskou islámskou republiku). Při přezkumu nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně vycházel odvolací soud oproti soudu prvního stupně z nižší tarifní hodnoty sporu, a to zejm. z důvodu odlišné metodiky výpočtu korunového ekvivalentu žalované částky v měně EUR, a náhradu nákladů řízení přiznanou vedlejší účastnici zhruba o čtvrtinu snížil. 4. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla v celém rozsahu dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), přičemž v dovolání v rámci vymezení předpokladů jeho přípustnosti formulovala následujících šest otázek hmotného práva prozatím nevyřešených v judikatuře dovolacího soudu, na jejichž vyřešení měl rozsudek odvolacího soudu záviset: a) zdali k zařazení věci do obchodního majetku kapitálové společnosti