II.ÚS 792/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 792/21 ze dne 22. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem Americká 33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3316/2020-135 ze dne 7. 12. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 53/2020-103 ze dne 10. 6. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 36/2019-90 ze dne 22. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel se žalobou vůči Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy za to, že proti němu bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Náhradu škody s příslušenstvím stěžovatel obdržel, ale v části týkající se náhrady nemajetkové újmy vznikl spor o to, jestli nárok na ni stěžovatel u ministerstva řádně a včas předběžně uplatnil. V této souvislosti ministerstvo v soudním řízení vzneslo námitku promlčení s tím, že mu stěžovatel před podáním žaloby žádnou žádost o náhradu nemajetkové újmy nedoručil. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelovu žalobu v části týkající se náhrady nemajetkové újmy zamítl, neboť námitku promlčení vznesenou ministerstvem shledal důvodnou. Obvodní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žádost o náhradu nemajetkové újmy ministerstvo od stěžovatele neobdrželo, přičemž vycházel zejména z obsahu listin, které byly součástí zásilky doručené ministerstvu. Naopak nepřistoupil k ověření váhy zásilky dle podacího lístku, protože podle stěžovatele byla součástí zásilky i sponka neurčité velikosti. Neprováděl ani výslech stěžovatelovy asistentky, která měla příslušnou listinu vkládat do obálky, neboť vložení listiny do obálky a předání poště nemusí znamenat, že listina byla v zásilce v době doručení. Jelikož dle zjištění obvodního soudu stěžovatel u ministerstva svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy předběžně neuplatnil, šestiměsíční promlčecí doba se nestavěla a uplynula dne 1. 8. 2018. Stěžovatel však podal žalobu až dne 11. 2. 2019, tedy pozdě. 3. Městský soud v Praze v odvolacím řízení zamítavý výrok o náhradě nemajetkové újmy potvrdil, neboť dle jeho názoru provedl obvodní soud dokazování v dostatečném rozsahu, náležitě zjistil skutkový stav a správně posoudil důvodnost námitky promlčení. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že ministerstvu byla doručena dotčená listina týkající se náhrady nemajetkové újmy, leželo na stěžovateli. Ten však znemožnil provedení důkazu zvážením zásilky, neboť nepředložil podací lístek a navíc uvedl, že součástí zásilky byla i sponka neznámé velikosti. Navrhovaný výslech svědkyně pak nemohl prokázat doručení žádosti o náhradu nemajetkové újmy, jestliže ministerstvo tuto skutečnost popíralo. Ministerstvo navíc na podání stěžovatele odpovědělo dopisem, v němž se vyjádřilo pouze k nároku na náhradu škody, nikoli k nároku na náhradu nemajetkové újmy. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl a v části směřující proti rozsudku obvodního soudu řízení zastavil. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní otázky vznesené stěžovatelem však nezaložily přípustnost dovolání. O doručení zásilky ministerstvu nebylo sporu, což uvedl i sám stěžovatel. V otázce důkazního břemene ohledně obsahu doručené zásilky je třeba případ stěžovatele odlišit od dřívější judikatury, na niž stěžovatel poukazoval v dovolání. Ta dopadá na situace, "kdy odesílatel prokázal doručení zásilky (soudu), nicméně z důvodů na straně příjemce nebylo zjištěno, co vůbec bylo obsahem této zásilky (zásilku příjemce nedohledal či ztratil)". V případě stěžovatele se naopak žádost o náhradu škody s potřebnými a stěžovatelem jednoznačně označenými přílohami prokazatelně dostala do dispoziční sféry ministerstva, které na ni reagovalo, a spor se týká pouze toho, zda zásilka obsahovala také žádost o náhradu nemajetkové újmy. Za těchto okolností se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury, podle níž důkazní břemeno v obecné rovině leží na tom účastníkovi řízení, který tvrdí určité skutečnosti a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky. V ostatních částech dovolání stěžovatel dle Nejvyššího soudu řádně nevymezil důvody přípustnosti. II. Argumentace účastníků 5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazy na judikaturu Ústavního soudu namítá, že soudy postupovaly přepjatě formalisticky, čehož se měl dopustit zejména Nejvyšší soud tím, že odmítl stěžovatelovo dovolání, aniž by jej posoudil podle obsahu. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že soudy akceptovaly námitku promlčení ze strany státu a neposoudily ji optikou dobrých mravů. V postupu soudů také spatřuje zneužití práva a porušení principu rovnosti, protože se spokojily s tvrzením ministerstva a prokázáním doručení dotčené listiny zatížily stěžovatele, ačkoli to pro něj bylo nemožné. 7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud jako účastníci řízení a Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení. Pro rozhodování Ústavního soudu vyjádření nepřinesla nic nového, proto stěžovateli ani nebyla zasílána k replice. III. Hodnocení Ústavního soudu 8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. 11. V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelovy výhrady k dokazování skutečnosti, zda ministerstvo obdrželo jeho žádost o náhradu nemajetkové újmy společně s žádostí o náhradu škody. K tomu Ústavní soud připomíná, že obecné soudy hodnotí důkazy (v rámci pravidel stanovených příslušnými právními předpisy) dle volného uvážení, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není úkolem Ústavního soudu toto hodnocení přezkoumávat. 12. Obecným soudům také náleží ro