II.ÚS 798/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 798/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Ing. Michaelem Šefčíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 881, Pardubice, proti výroku II., III. a IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022 č. j. 39 Co 123/2021-328, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 3. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2021 č. j. 49 EXE 2377/2018-265 bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce tak, že výrokem I. byla exekuce zastavena co do povinnosti stěžovatele hradit na účet zřízený na jméno oprávněné částku 2 000 Kč měsíčně, a to od října 2019. Výrokem II. byl návrh stěžovatele ve zbytku zamítnut. Výrokem III. byla opatrovníkovi přiznána odměna za zastupování ve výši 13 740 Kč a výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit ČR částku 13 740 Kč. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že výrokem I. byl změněn výrok II. nalézacího soudu tak, že se exekuce zastavuje. Výrokem II. byl změněn výrok III. usnesení soudu prvního stupně tak, že opatrovníkovi oprávněné se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 19 689,12 Kč. Výrokem III. byl změněn výrok IV. usnesení soudu prvního stupně tak, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na nákladech řízení na účet státu částku 15 160,62 Kč. Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit soudní exekutorce na nákladech exekuce částku ve výši 77% celkově přiznaných nákladů, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením. Výrokem V. nebyla soudní exekutorce přiznána náhrada nákladů řízení ve vztahu k nezletilé oprávněné. Odvolací soud rozhodl napadenými výroky mimo jiné o povinnosti stěžovatele k úhradě nákladů řízení oprávněné a o poměru úspěchu, resp. neúspěchu stěžovatele ve věci. Podle stěžovatele odvolací soud v projednávané věci nesprávně vyčíslil tarifní hodnotu, což má vliv na výši náhrady nákladů řízení, které má stěžovatel uhradit. Odvolací soud podle stěžovatele pochybil, když do tarifní hodnoty započítal i splátky, které v době vedení exekuce nebyly splatné, mělo se přitom jednat o částku 18 000 Kč. Městský soud též nesprávně zahrnul do tarifní hodnoty povinnost, která v exekučním návrhu nebyla vůbec vymáhána, tj. splátky běžného výživného za období od 1. 5. 2017 do 20. 12. 2018, celkově se jednalo o částku 160 000 Kč. K tarifní hodnotě byla nesprávně připočtena též částka 29 000 Kč, která sice exekučním návrhem vymáhána byla, ale jednalo se o dlužné výživné právě za období květen 2017 - listopad 2018. Tedy za shodné období, za které odvolací soud učinil předmětem exekuce částku 160 000 Kč. Odvolací soud tak navýšil tarifní hodnotu o 182 000 Kč. Uvedené pak vedlo k tomu, že byla nesprávně určena výše odměny kolizního opatrovníka a nesprávně byl určen i poměr úspěchu ve věci. III. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel. Z ústavní stížnosti stěžovatele je zřejmé, že tento nesouhlasí s tím, jak odvolací soud navýšil tarifní hodnotu věci, což se projevilo jednak ve výši nákladů na kolizního opatrovníka a jednak v poměru úspěchu ve věci. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že již ze shora uvedeného je zřejmé, že výše nákladů řízení zpravidla nepodléhá ústavněprávnímu přezkumu. Tím méně lze očekávat, že Ústavní soud vstoupí do role další odvolací instance a bude přepočítávat výši tarifní hodnoty. To navíc v situaci, kdy nelze očekávat, že by výsledný rozdíl v konečných nákladech řízení byl natolik intenzivní, aby bylo možné s ohledem na stanovenou výši výživného a s tím související majetkové poměry stěžovatele, uvažovat o zásahu do jeho základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno, i v případě, že by námitkám stěžovatele bylo lze přiznat jistou míru relevance, nepředstavuje případný rozdíl v nákladech řízení tak intenzivní zásah do majetkových práv stěžovatele, aby jím došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022 David Uhlíř v. r. předseda senátu