II.ÚS 801/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 801/24 ze dne 17. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Kraus Komínkové, zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem, sídlem Eliščina 223/5, Praha 13 - Třebonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 1012/2023-286, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 21 Co 165/2022-263 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. prosince 2021 č. j. 11 C 224/2020-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Aleny Pincové Marcinekové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") domáhala určení vlastnického práva k části pozemku p. č. X1 v k. ú. S., nyní vedeného jako pozemek p. č. X2 (dále též jen "předmětný pozemek"), s tím, že tuto část pozemku vydržela. Uvedla, že je vlastníkem pozemku p. č. st. X3 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. ev. X4 - stavba pro rodinnou rekreaci, pozemku p. č. X5 -ostatní plocha a pozemku p. č. X6 - orná půda v k. ú. S. 3. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí pozemku p. č. X2 v k. ú. S., který vznikl oddělením od pozemku p. č. X1 v k. ú. S., a to podle vyznačení v geometrickém plánu č. XXX ze dne 11. 11. 2020, který je přílohou a nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že počátek doby vydržení u vedlejší účastnice (bez zohlednění právních předchůdců) nastal dnem uzavření darovací smlouvy, tj. 27. 6. 2000, neboť od tohoto okamžiku vedlejší účastnice mohla s věcí zacházet jako se svou (za podmínky následného zápisu do katastru nemovitostí), přičemž desetiletá vydržecí doba podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), nastala dne 27. 6. 2010. Vedlejší účastnice byla po celou tuto dobu oprávněnou držitelkou, když její dobrá víra v oprávněnost její držby nebyla narušena. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice užívala předmětný nově vytýčený pozemek p. č. X2 po dobu více než 10 let v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Pouze počátek běhu vydržecí doby neshledal krajský soud od uzavření darovací smlouvy, tedy od 27. 6. 2000, ale od vybudování nového plotu v roce 2003. V době, kdy vedlejší účastnice nabyla nemovitosti na základě darovací smlouvy, byl plot vybudován na hranicích pozemků vedlejší účastnice a stěžovatelky. Teprve v roce 2003 bývalý manžel vedlejší účastnice vybudoval plot nový (na základě povolení Obecního úřadu S.), avšak tento posunul směrem do pozemku stěžovatelky. Podle krajského soudu tedy není sporu o tom, že hranice pozemku byla posunuta. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice i poté užívala pozemek v dobré víře, že jej užívá v rozsahu, v jakém jej nabyla. Byla přesvědčena o tom, že její bývalý manžel vybudoval nový plot přesně na místě plotu původního. Krajský soud zdůraznil, že původní plot byl sice drátěný, ale byl prorostlý živým plotem, takže se přesná hranice dala pouhým pohledem těžko určit. Objektivně omluvitelný omyl není na překážku poctivé držbě podle občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2002 sp. zn. 30 Cdo 2211/2001). Chopí-li se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 7. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Právě o takovýto omluvitelný omyl v projednávané věci jde, a to právě s ohledem na poměrně malou výměru sporného pozemku (posunutí plotu), ale i s ohledem na podobu původního plotu tvořeného kromě jiného vegetací s těžko seznatelnou přesnou hranicí oplocení. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a jeho úvahy nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Podle Nejvyššího soudu pro úvahu soudů o dobré víře vedlejší účastnice byl rozhodný jejich závěr, že vedlejší účastnice o "posunutí" plotu do pozemku stěžovatelky nevěděla a při běžné opatrnosti to ani nemohla zjistit. Podstata dovolání je v přesvědčení stěžovatelky, že o posunutí plotu vedlejší účastnice vědět musela. Tím však stěžovatelka nenapadá právní závěry soudů, ale skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování a samotné hodnocení dokazování. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, přičemž nepřisvědčil stěžovatelce, že krajský soud dobrou víru vedlejší účastnice posuzoval toliko pohledem jejího subjektivního přesvědčení. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v předmětné věci z provedeného dokazování vyplynulo, že posunutí plotu zaznamenali Václav Kříž (bývalý manžel vedlejší účastnice a stavitel současného plotu), jakož i další svědci, kteří bez jakéhokoliv vztahu ke stěžovatelce shodně vypověděli, že posunutí plotu více do cesty, tj., na pozemek ve vlastnictví stěžovatelky, zaznamenali. Pokud tito svědci zaznamenali "zvenku" posunutí plotu na pozemek stěžovatelky, pak nelze v dané věci přihlížet pouze k tomu, že vedlejší účastnice "zevnitř zahrady" posunutí plotu nezaznamenala, a nelze tak proto dospět k závěru, že vedlejší účastnice byla v omluvitelném omylu, že je vlastníkem předmětného pozemku. Vedlejší účastnice měla totiž povinnost posunutí plotu zhodnotit nejen zevnitř zahrady, ale také zvenku, aby zachovala náležitou (běžnou) opatrnost. Zhodnotila-li vedlejší účastnice posunutí plotu pouze zevnitř zahrady a nikoliv i zvenku, pak nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, protože nejen, že by nezachovala náležitou (běžnou) opatrnost, ale daná věc by byla soudy hodnocena pouze ze subjektivního hlediska vedlejší účastnice, tj. z pohledu zevnitř. V takovém případě pak nemohou být naplněny ani předpoklady pro oprávněnou držbu a vydržení. Podle stěžovatelky je subjektivní posouzení dané věci soudy zřejmé i z odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde je uvedeno, že vedlejší účastnice posuzovala umístění plotu zejména "zevnitř zahrady". Stěžovatelka namítá, že přestože vedlejší účastnice neunesla břemeno důkazní o svém základním skutkovém tvrzení, že pozemek p. č. X6 v k. ú. S. užívala shodně tak, jak jej užívali již její předchůdci, a že se současné oplocení nachází na místě původního oplocení, tj. že k posunutí oplocení nedošlo, byla žaloba vedlejší účastnice úspěšná. 7. Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud nehodnotil důkazy v souladu s § 132 o. s. ř., zejména nesprávně vyhodnotil věrohodnost výpovědí svědků. Podle stěžovatelky jsou soudy povinny každý důkaz, který provedou, učinit předmětem svých úvah a hodnocení. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle. Vzhledem k uvedenému stěžovatelka dovozuje, že okresní soud zatížil řízení libovůlí, neboť nehodnotil a řádně neodůvodnil, proč uvedené svědecké výpovědi neučinil předmětem svých úvah a zejména nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, čímž v neprospěch stěžovatelky ovlivnil skutková zjištění, ze kterých pak vycházely krajský soud i Nejvyšší soud. 8. Stěžovatelka dále namítá, že řízení nebylo jako celek spravedlivé, neboť v něm byly porušeny základní zásady civilního procesu, jakož i její právo na spravedlivý proces. Dále dovozuje, že bylo porušeno i její