II.ÚS 804/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 804/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dominika Bárty, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2026 č. j. 10 As 157/2025-30, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. června 2025 č. j. 52 A 60/2024-63 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 29. července 2024 č. j. KUPA-13810/2024-3, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Krajského úřadu Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu, ochranu vlastnictví, odepřít výpověď, dvojinstančnost trestního řízení, jakož i principu presumpce neviny. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Městský úřad Ž. jako orgán ochrany zemědělského půdního fondu shledal stěžovatele vinným z přestupku užívání zemědělské půdy k nezemědělským účelům bez souhlasu s jejím odnětím ze zemědělského půdního fondu [§ 20 odst. 1 písm. c) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 30. 6. 2024]. Za to mu uložil pokutu ve výši 30 000 Kč. Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") k odvolání stěžovatele napadeným rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že upravil výrok o vině (upřesnil skutkovou větu), jinak prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Správní orgány za nezemědělskou činnost považovaly umístění rozestavěné stavby rekreačního objektu a vybudování přístupové komunikace a terénních úprav na pozemku ve vlastnictví stěžovatele. 3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. Nejvyšší správní soud posléze zamítl také kasační stížnost stěžovatele. Podle správních soudů z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pachatelem přestupku užívání zemědělského pozemku k nezemědělským účelům může být také vlastník, byť nikoli automaticky. Stěžovatel v nynější věci vědomě toleroval nelegální stavbu a nijak ji neřešil. V tom spočívá podstata přestupku. Obrana stěžovatele, že sám není stavebníkem, je nevěrohodná. Stěžovatel dokonce sám podal (posléze neúspěšnou) žádost o dodatečné povolení stavby, přestože by jeho verzi spíše odpovídalo požádat o její odstranění. Podle správních soudů správní orgány neporušily zásadu dvojinstančnosti řízení upřesněním výroku o vině v odvolacím řízení. Šlo po celou dobu o stejnou kvalifikaci a stěžovateli muselo být zřejmé, co je mu kladeno za vinu. Nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu, protože jeho argumentace se v žádném směru netýkala změn výroku. Pokuta nebyla likvidační; správní orgány se zabývaly všemi rozhodnými okolnostmi. Žádné výjimečné okolnosti ve své majetkové sféře stěžovatel netvrdil. Správní orgány je nebyly povinny ze své pozice aktivně zjišťovat, nemůže-li je tvrdit a doložit nikdo jiný než právě stěžovatel. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel upozorňuje, že jeho věc není bagatelní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14), nadto zjevně přesahuje jeho zájmy. Zpochybňuje svoji odpovědnost za přestupek. Není stavebníkem ani uživatelem posuzované stavby. Správní orgány neučinily ani jeden pokus o ověření této námitky. Na vinu stěžovatele orgány veřejné moci usoudily jen z toho, že se rozhodl blíže nevypovídat. To odporuje principu presumpce neviny. Závěr správních soudů, že správní orgány nemusí blíže zjišťovat, kdo skutečně stavbu realizoval, odporuje rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2022 č. j. 1 As 188/2022-25. Z něj se podává přímý opak. S tím se však správní soudy nevypořádaly a Nejvyšší správní soud nepředložil věc rozšířenému senátu. Neobstojí ani argumentace Nejvyššího správního soudu, že odlišnost věcí je dána tím, že v nynější věci není stavební záměr dokončen, a tak nemůže být užíván. To přeci nevylučuje, že stavbu realizoval někdo jiný než stěžovatel. O dodatečné povolení stavby stěžovatel požádal, protože šlo o jedinou možnost, jak se vyhnout nařízení odstranění této cizí stavby na vlastní náklady. 5. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem správních soudů, že nebyla popřena zásada dvojinstančnosti správního řízení. Stěžovatel měl s ohledem na změnu výroku v odvolacím řízení teprve tehdy skutečnou možnost vést reálnou obranu. Do té doby nemohl vědět, co je mu kladeno za vinu. Shora uvedená pochybení stěžovatel také zasazuje do kontextu zásady legality, neboť mu byla uložena povinnost, která ze zákona nevyplývá. Odpovědnost za zjištění skutkového stavu orgány veřejné moci rovněž přenesly na stěžovatele, přestože takovou odpovědnost stěžovatel jako obviněný mít nemůže. Stěžovatel byl shledán vinným pouze za údajnou realizaci záměru. Právní úprava přitom nevychází z nutnosti za každou cenu někoho potrestat. Konečně stěžovatel namítá, že uložená pokuta je likvidační a že správní orgány neupustily od potrestání, přestože pro takový postup byly dány podmínky. Tím se orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích nezabývají. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad. 8. Úvodem Ústavní soud poznamenává, že věc je třeba ve smyslu ustálené rozhodovací praxe považovat za tzv. bagatelní. Za hranici bagatelnosti se dlouhodobě považuje částka 50 000 Kč [srov. bod 25 nálezu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260), bod 21 nálezu ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1392/24 či usnesení ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 549/25 a ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 1485/25]. Tato výchozí hranice se samozřejmě může s ohledem na konkrétní okolnosti věci oběma směry posouvat. V nynější věci ovšem nemá Ústavní soud důvod vycházet z jiné částky. Bližší argumentaci k přehodnocení dosavadní judikatury, s výjimkou poukazu na usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, aniž by se zabýval uvedenými pozdějšími nálezy, ostatně stěžovatel nepředkládá. 9. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že osud ústavních stížností u bagatelních věcí je u Ústavního soudu zpravidla bez dalšího předurčen ze své podstaty k odmítnutí jako neopodstatněných právě pro svou předpokládanou zanedbatelnost ve sféře základních práv a svobod jednotlivce. Přes předloženou argumentaci stěžovatele tomu v nynější věci není jinak. Jinými slovy, Ústavní soud v nynější věci neshledal žádné kvalifikované vady, natož takového charakteru, aby opodstatnily zásah do věci, která je svým významem z ústavního hlediska zanedbatelná, přičemž stěžovatel žádným způsobem nekonkretizuje jím tvrzený "přesah jeho věci nad pouhé jeho zájmy", když v této souvislosti poukazuje jen na "neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod" (viz bod 24 ústavní stížnosti). 10. Správní soudy se podle Ústavního soudu řádně vypořádaly s východisky své dosavadní rozhodovací praxe, jakož i s výkladem příslušných ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Ústavní soud napadená rozhodnutí chápe tak, že zákon správní soudy neinterpretují jako ukládající povinnost za každou cenu někoho potrestat. Ústavní soud nespatřuje v hodnocení způsobu obhajoby stěžovatele porušení principu presumpce neviny: orgány veřejné moci nepotrestaly stěžovatele za jeho procesní strategii a jeho rozhodnutí blíže nevypovídat. Stěžovatel nebyl nucen vypovídat, a to ani žádným nepřímým nátlakem. Obrana stěžovatele, že má jít o stavbu někoho jiného a realizovanou bez jeho vědomí či proti jeho vůli, se ovšem na základě racionálních a konkrétně podložených argumentů ukázala jako nevěrohodná, dále nemyslitelná. To platí tím spíše, vyplývá-li z napadených rozhodnutí, že stěžovatel sám tvr