II.ÚS 818/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 818/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SLOVNAFT, a. s., sídlem Vlčie hrdlo 1, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou, sídlem Konviktská 291/24, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2026 sp. zn. 206 ICm 1453/2025, 103 VSPH 1073/2025-50 (MSPH 98 INS 2390/2022), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Milana Bubeníčka a Ing. Davida Jánošíka, sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, insolvenčního správce úpadce NFA holding, a. s., v likvidaci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "insolvenční soud") usnesením ze dne 4. 11. 2025 č. j. 206 ICm 1453/2025-36 nařídil na návrh stěžovatelky jako druhé žalované předběžné opatření, kterým uložil druhému vedlejšímu účastníkovi, insolvenčnímu správci úpadce NFA Holding, a. s., v likvidaci, jako prvnímu žalovanému (dále též jen "insolvenční správce"), aby se do pravomocného skončení tohoto řízení zdržel jakékoli dispozice s peněžitými prostředky náležejícími do majetkové podstaty dlužníka (obchodní společnosti NFA Holding, a. s. v likvidaci, dále jen "dlužník"), a to do výše 17 333 333 Kč, především aby z účtu majetkové podstaty dlužníka, až do výše 17 333 333 Kč neprováděl žádné platby ani výběry hotovosti (výrok I.) a přikázal bance UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., aby z účtu majetkové podstaty až do výše 17 333 333 Kč nevyplácela žádné peněžní prostředky, neprováděla na ně započtení a ani s nimi jinak nenakládala, a to až do pravomocného skončení tohoto řízení (výrok II.). 3. Proti usnesení městského soudu podal druhý vedlejší účastník odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl. Vrchní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro nařízení navrženého předběžného opatření, a proto insolvenční soud nepostupoval správně, když návrhu na jeho nařízení vyhověl. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud při vydávání napadeného rozhodnutí postupoval formalisticky, když redukoval posouzení návrhu na vydání předběžného opatření výlučně na formální otázku, vůči komu je předběžné opatření směřováno, aniž by se zabýval reálnou hrozbou újmy ve vztahu ke stěžovatelce, a také postavením účastníků incidenčního řízení, kteří jsou subjekty téhož procesního vztahu. Stěžovatelka poukazuje na to, že smyslem návrhu na předběžné opatření bylo zachovat její majetková práva do rozhodnutí v incidenčním řízení. 5. Vrchní soud podle stěžovatelky při vydání napadeného rozhodnutí nedostatečně zohlednil reálnou hrozbu majetkové újmy a bagatelizoval konkrétní a doloženou majetkovou hrozbu pro její práva a majetek. Z informací doložených stěžovatelkou je zřejmé, že dojde-li k dalšímu odčerpávání peněžitých prostředků z účtu majetkové podstaty, nebude mít insolvenční správce v případě prohlášení kupní smlouvy za neplatnou v incidenčním řízení dostatek prostředků na vrácení kupní ceny stěžovatelce. Bude-li kupní smlouva prohlášena za neplatnou, bude stěžovatelka bez dalšího povinna vydat nemovitosti, zatímco její protiplnění není fakticky zajištěno. Právě v tomto okamžiku hrozí narušení synalagmatičnosti smluvního vztahu a narušení rovnosti účastníků řízení, když stěžovatelka by byla povinna vrátit nemovitosti insolvenčnímu správci a ten by však již neměl prostředky pro vrácení celé kupní ceny. Takový stav je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny v neprospěch stěžovatelky. 6. Vrchní soud označil tuto hrozbu za hypotetickou, ačkoliv podle stěžovatelky vycházela z konkrétních údajů o stavu podstaty a konkrétních faktů ohledně soudních řízení, kterých je insolvenční správce úpadce účastníkem a ve kterých mu vznikají náklady na právní zastoupení a povinnosti uhradit soudní poplatky. Hrozba újmy stěžovatelce je tedy velmi reálná. Vrchní soud se však v napadeném rozhodnutí omezil na procesní argumenty a na konstatování, že činnost insolvenčního správce probíhá v mezích jeho zákonného oprávnění. Tím však nebyla zodpovězena podstatná otázka, zda bez dočasného omezení dispozice s prostředky nehrozí stěžovatelce nepoměrně závažnější újma, než jaká by mohla vzniknout ostatním osobám při zachování předběžného opatření. Hrozící majetková újma stěžovatelce je přitom nevratná nebo jen obtížně odstranitelná. Závěr vrchního soudu o absenci reálné hrozby újmy je založen na selektivním hodnocení skutkových okolností. Vrchní soud se nevypořádal s kumulací probíhajících soudních řízení, s existencí přeshraničních sporů, ani s tím, že disponibilní prostředky nacházející se v majetkové podstatě úpadce již v době rozhodování nedosahovaly výše kupní ceny. Takový deficit odůvodnění dosahuje intenzity porušení práva na soudní ochranu. 7. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k nesprávnému zúžení funkce předběžného opatření pouze na ochranu budoucí vykonatelnosti. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí tvrdí, že incidenční řízení je určovací žalobou, jehož výsledkem nemůže být vykonatelné rozhodnutí. Ústavní soud přitom již v nálezu ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 31/97 (N 69/8 SbNU 183) konstatoval, že předběžné opatření neslouží výlučně k zajištění budoucí vykonatelnosti rozhodnutí, nýbrž i k ochraně účastníka před vznikem nevratné nebo obtížně napravitelné újmy. Napadené rozhodnutí vede především k odepření efektivní soudní ochrany stěžovatelky. Vrchní soud sice odkázal na to, že dřívějším rozhodnutím bylo vysloveno, že bez skončení incidenčního sporu nelze prostředky získané zpeněžením nemovitostí rozvrhnout, to však samo o sobě neřeší všechny relevantní dispozice s majetkovou podstatou ani nezaručuje plnou ochranu stěžovatelky. Napadené rozhodnutí proto neposkytlo stěžovatelce účinnou ochranu. Přístup vrchního soudu, který změnil vydané předběžné opatření chránící práva stěžovatelky tak představuje zásah do práva stěžovatelky na ochranu majetku, rovnost účastníků řízení a práva na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, současně však konstatoval, že zpravidla předběžné opatření nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s "konečnou platností" [srov. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21 (N 91/113 SbNU 94); všechna rozhodnutí Ústavního sou