II.ÚS 828/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 828/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2026, č. j. 30 Cdo 127/2026 - 25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2025, č. j. 53 Co 309/2025 - 15, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2025, č. j. 47 C 72/2025 - 8, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 43 000 000 Kč, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 359/2023. Nesprávný úřední postup spatřoval stěžovatel v tom, že soud neučinil úkon poučení podle § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Dále pak v tomto řízení soud nezkoumal podmínky řízení podle § 103 o.s.ř., když nepředložil žalobu žalované a nezkoumal, zda uplynula šestiměsíční lhůta pro podání žaloby podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu. 2. Stěžovatel namítl, že obecné soudy považovaly jeho žalobu za neprojednatelnou, aniž by ho vyzvaly k odstranění vad podání a rovnou ji odmítly. Nelze ho přitom odkázat na to, že byl poučen v jiných řízeních. Podaná žaloba byla podle stěžovatele projednatelná, neboť obsahovala veškeré zákonné náležitosti. I kdyby podání stěžovatele obsahovalo vady, mělo se mu v konkrétním řízení dostat poučení podle § 43 o.s.ř. Obecné soudy rozhodly o žalobě stěžovatele, aniž by se zabývaly podmínkami řízení podle § 103 a § 104 o.s.ř. Dovolací soud se žalobou stěžovatele vůbec nezabýval a stejně tak se nezabýval ani podaným dovoláním. Nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona o odpovědnosti státu je též porušení povinnosti učinit úkon. Pokud ho obecné soudy neučinily, zasáhly tím do základního práva na spravedlivý proces, který je stěžovateli garantovaný čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 4. Právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny podléhá zákonným omezením a podmínkám, jež jsou vtěleny do procesních předpisů. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádné z těchto omezení nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. Daná ustanovení je proto třeba interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené požadavky a nebylo tak fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu. 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě soudy přepjatě formalisticky, nepřiměřeně či jinak protiústavně nepostupovaly. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů byla žaloba podaná stěžovatelem neprojednatelná. Nebylo možné stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení a jasné nebylo ani to, zda odpovědnostním titulem má být označené rozhodnutí či nesprávný úřední postup soudu. Stejně tak nebylo zřejmé, jak stěžovatel dospěl k žalované výši škody 43 000 000 Kč. 6. Pokud stěžovatel namítá, že nebyl soudem v konkrétní věci poučen a vyzván k odstranění vad žaloby, městský soud uvedl, že žalobce byl v minulosti mnohokrát vyzván k odstranění vad návrhu a nemá pochyb o tom, že povinnosti spojené s podáním žaloby jsou stěžovateli známy. Pokud se účastníkovi řízení bezvýsledně opakovaně dostalo dobrodiní procesního poučení, dochází podle odvolacího soudu pouze k navyšování nákladů na straně státu. Městský soud poukázal též na skutečnost, že stěžovatel neodstranil vady ani v odvolacím řízení a jeho podání tak odpovídá mnoha dalším podáním, která stěžovatel v minulosti učinil. 7. Účelem výzvy k odstranění vad žaloby podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před soudem. Teprve nepodaří-li se vady žaloby odstranit, jsou vyvozeny vůči účastníkovi nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí podání, kterým se zahajuje řízení. V civilním soudním řízení není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech žaloby dostávalo totožnému žalobci vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve značném množství případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat žalobci dostatečné informace o zákonných náležitostech žaloby, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým (zde je nutno vyzvednout důležitost rozlišování mezi formálním a formalistickým: formální v právu musí sledovat materiální účel, není-li tomu tak, stává se formalistickým). 8. Ve věci stěžovatele není pochyb o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech žaloby se mu dostalo opakovaně již v řadě řízení, ve kterých podal obdobný neurčitý návrh. Ačkoli stěžovatel podal vysoký počet obdobných podání, která trpí stejnou vadou, a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen, znovu podal návrh, v němž dostatečně nevymezil, v čem spočívalo nezákonné jednání státu. Za takové situace je postup soudů, které podání stěžovatele odmítly podle § 43 občanského soudního řádu, aniž by ho před tím vyzvaly k odstranění vad, logický, přiměřený a v souladu se zásadou procesní ekonomie. 9. V případě "bezhlavého" uplatňování práva - tedy v případech obdobných případu stěžovatele - nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, v nichž hrozí skutečná újma na právech dalších účastníků řízení. Lpění na přísném procesním požadavku za situace, kdy by výzva k odstranění vad žaloby zjevně nemohla naplnit svůj účel, by mohlo vést až k celkovému zablokování soudní soustavy a odepření efektivní soudní ochrany ostatním jednotlivcům, což by bylo v rozporu s pozitivním závazkem státu vyplývajícím právě ze základního práva na soudní ochranu. 10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu