II.ÚS 829/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 829/24 ze dne 19. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Kateřiny Ronovské a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., právně zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 8 Tdo 928/2023-623, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 2. 2023 sp. zn. 4 T 112/2021 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Jana B. (jedná se o pseudonym), který odvolání proti tomuto rozhodnutí nepodal, a o náhradě škody. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 5. 2023 sp. zn. 5 To 91/2023 odvolání stěžovatele jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítl. Podstata jednání, za které byl stěžovatel odsouzen, tkví v tom, že porušením pravidel silničního provozu přispěl k dopravní nehodě, při níž byl těžce zraněn poškozený a současně též spoluobviněný řidič motocyklu Jan B. 3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. 4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho vina byla vyslovena za situace, kdy právní závěry nalézacího soudu neodpovídaly provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, tedy právní závěry jsou v extrémním nesouladu s řádně učiněnými skutkovými zjištěními [stěžovatel odkazuje nález sp. zn. III. ÚS 451/04 ze dne 23. 3. 2006 (N 68/40 SbNU 677)]. Stěžovatel uvedl, že se od samého počátku zcela konzistentně bránil argumentací, spočívající v tom, že porušení pravidel silničního provozu (tedy jednotlivých ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) z jeho strany nemají příčinnou souvislost se zaviněním dopravní nehody. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. 8. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 9. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil své námitky k důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Primárně brojil do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazoval na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Tvrdil, že příčinou nehody nebylo to, že porušil zákaz předjíždění, ani to, že v důsledku toho zezadu narazil do skútru poškozeného a současně obviněného Jana B., ale že příčinou nehody bylo pouze vadné odbočení tohoto druhého účastníka. Rovněž vytýkal, že soudy k závěru o tom, že předjížděl, a nikoliv že by chtěl odbočovat, neprovedly žádné důkazy a zásadně vycházely jen z jeho doznání, a že nezáleželo na tom, z jakého důvodu se v levém jízdním pruhu nacházel, protože pokud by odbočoval, byl v něm oprávněně a k nehodě by stejně došlo 10. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 11. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele zabýval velmi pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na jeho závěry odkázat, neboť jednotlivé námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti již byly tímto soudem posouzeny a Ústavní soud není další instancí, která se má znovu všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnotil dovolací soud jako odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a jako správné shledal i jejich právní posouzení. 12. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: P