II.ÚS 831/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 831/25 ze dne 26. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. Martinem Svobodou, advokátem, sídlem Nádražní 2495/20, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2025 č. j. 10 Co 1082/2024-520, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a G. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku (výslovně uvádí výroky I. a II.) Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastnice, bývalá manželka, domáhala toho, aby stěžovateli byla uložena povinnost platit jí výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem 8. 2. 2023 a počínaje měsícem dubnem 2023 ve výši 8 000 Kč měsíčně. Vedlejší účastnice odůvodnila svůj návrh svojí tíživou situací mající původ v manželství, kdy se podle jejího tvrzení v této situaci ocitla nikoliv z vlastní viny. 3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 10. 2024 č. j. 12 C 101/2023-490 byl návrh vedlejší účastnice na stanovení vyživovací povinnosti v celém rozsahu zamítnut (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 70 857,60 Kč (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnici nebyla rozvodem manželství způsobena závažná újma, která by odůvodnila přiznání sankčního výživného podle § 762 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). O nákladech řízení, jichž se ústavní stížnost týká, okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tak, že přiznal stěžovateli, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na jejich náhradu ve výše uvedené částce. 4. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. V záhlaví uvedeným rozsudkem krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že vedlejší účastnici rozvodem manželství nebyla způsobena závažná újma, která by odůvodnila přiznání sankčního výživného ve smyslu § 762 občanského zákoníku, a okresní soud proto ve věci rozhodl správně, když žalobu zamítl. Při rozhodování o nákladech řízení v předmětné věci krajský soud aplikoval moderaci podle § 150 o. s. ř. Dovodil, že vedlejší účastnice sice v řízení nedosáhla procesního úspěchu, ale na její straně byly dány mimořádné okolnosti, které odůvodnily výjimečný postup podle § 150 o. s. ř. Vedlejší účastnice nezapříčinila rozvrat manželství. I když u ní nevznikla závažná újma, která by vedla k přiznání sankčního výživného, přesto pro ni rozvod představoval nečekanou a významnou životní změnu. Její aktuální majetkové poměry po úrazu dolní končetiny jí neumožňují zvýšené výdaje spojené s náhradou nákladů řízení, vedlejší účastnice dosahuje relativně nízkých příjmů a uložení povinnosti k náhradě nákladů by pro ni představovalo hmotné ohrožení. Stěžovatele naopak nepřiznání práva na náhradu nákladů zásadnější měrou neohrozí. Krajský soud proto změnil výrok o nákladech řízení napadeného rozsudku a nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu podle § 150 o. s. ř. Na základě stejných hledisek rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětné věci nebyl pro aplikaci § 150 o. s. ř. dán žádný důvod. Vedlejší účastnice podala zcela nedůvodný návrh na určení výživného pro rozvedenou manželku. V řízení před okresním soudem neprokázala, že by jí vznikla psychická, emoční či citová újma v míře neobvyklé či snad závažné. Psychickou část vedlejší účastnicí tvrzené újmy neshledal okresní soud jako závažnou, neboť dosahovala "standardní" psychické újmy, které jsou vystaveny téměř všechny páry v souvislosti s rozvodem manželství. Změny v majetkové sféře vedlejší účastnice neměly žádnou souvislost s rozvodem manželství, nýbrž s ukončením pracovní činnosti vedlejší účastnice pro společnost X a s jejím odvoláním z pozice jednatelky. Životní standard vedlejší účastnice tudíž nebyl navázán na příjem stěžovatele, když sama podnikala ve společnosti X. Jde-li o úraz vedlejší účastnice při lyžování, kterým opakovaně odůvodňovala pokles své pracovní schopnosti a posléze i pokles na příjmové stránce, tento úraz se jí stal až po rozvodu manželství a veškeré životní komplikace, kterým vedlejší účastnice byla a je vystavována, nemohou být kompenzovány výživným mezi manželi, natož pak výživným sankčním. Podle stěžovatele se nelze ztotožnit s krajským soudem ani v tom, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení by pro vedlejší účastnici představovalo hmotné ohrožení, zatímco pro stěžovatele nikoli. Stěžovatel má za to, že odůvodnění využití moderačního práva krajským soudem je založeno výlučně na "soucitu" s vedlejší účastnicí, kdy však zcela opomíjí právo stěžovatele na spravedlivou kompenzaci nákladů řízení v případě jeho plného procesního úspěchu ve věci. Rozhodnutí krajského soudu tak není řádně odůvodněno. 6. Stěžovatel dále uvádí, že celkové náklady řízení se vinou vedlejší účastnice zvýšily, neboť vedlejší účastnice dne 15. 5. 2024 zmařila ústní jednání, na které se bez omluvy nedostavila a nebylo tak možné provést její výslech a pokračovat v dokazování. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v průběhu řízení dne 4. 4. 2024 zaslala vedlejší účastnice okresnímu soudu opravu žalobního návrhu, ve kterém požadovala stanovení výživného v částce dokonce 40 000 Kč měsíčně počínaje dnem 9. 2. 2003. Byť tento opravný návrh vzala právní zástupkyně vedlejší účastnice při jednání dne 6. 9. 2024 zpět, stěžovatel se k tomuto opravnému návrhu musel v rámci své procesní obrany písemně vyjádřit, čímž se mu opět navýšily celkové náklady za právní zastoupení. Ve věci tak byl dán důvod pro separaci nákladů řízení v neprospěch vedlejší účastnice ve smyslu § 147 o. s. ř. Krajský soud mohl také přistoupit k částečné moderaci povinnosti k náhradě nákladů řízení, nikoli v celém rozsahu. Namísto toho krajský soud stěžovateli, který byl v řízení zcela úspěšný, upřel nárok na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 o. s. ř., čímž v konečném důsledku došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 7. Postup krajského soudu považuje stěžovatel za chybný i z hlediska nedodržení poučovací povinnosti soudu ve vztahu k účastníkům řízení. Stěžovatel namítá, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje [viz např. nález ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 277/24, usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1227/24 a nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Této své povinnosti krajský soud v předmětné věci nedostál. Rozhodnutí krajského soudu tak bylo pro stěžovatele překvapivé, nepředvídatelné a odporující konstantní judikatuře Ústavního soudu týkající se překvapivého rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti výroku I. rozsudku krajského soudu v části, ve které byl rozsudek okresního soudu ve výroku II. změněn, a ve vztahu k výroku II. rozsudku krajského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k och