II.ÚS 835/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 835/21 ze dne 8. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. října 2019 č. j. 7 C 318/2008-993 ve znění opravného usnesení ze dne 11. prosince 2019 č. j. 7 C 318/2008-1018, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2020 č. j. 14 Co 20/2020-1063 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 Cdo 3250/2020-1113, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 29. března 2021, jehož vady byly na výzvu Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 9. července 2021, navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv, a to do práva na "rovnost a důstojnost, zejména důstojnost bydlení" dle čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva "vlastnit majetek a být chráněna před zneužitím vlastnictví ostatními vlastníky" dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a konečně do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. 3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke čtyřem pozemkům v obci a k.ú. Ž., přičemž součástí jednoho z pozemků je budova - objekt k bydlení (uvedené pozemky, vč. budovy, dále souhrnně jen jako "nemovitosti"), které proti ní zahájili její dva bratři (dále jen "vedlejší účastníci"). Každý z vedlejších účastníků byl spoluvlastníkem nemovitostí v rozsahu ideálních 5/12 (společně tedy 5/6) a stěžovatelce patřila ideální 1/6. Faktickým základem pro vedení soudního sporu byly dlouhodobé a intenzivní neshody mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky, popř. dalšími členy rodiny, které v posledních letech, mimo jiné, vyústily do desítek oznámení na Policii ČR, vedení několikero přestupkových řízení, opakovaného (vzájemného) obviňování z násilného jednání či poškozování majetku. Okresní soud v Klatovech (dále jen "soud prvního stupně") rozhodl rozsudkem ze dne 16. října 2019 č. j. 7 C 318/2008-993 ve znění opravného usnesení ze dne 11. prosince 2019 č. j. 7 C 318/2008-1018 (dále jen "napadené rozhodnutí soudu prvního stupně") tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejších účastníků k nemovitostem (výrok I), nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví každého z vedlejších účastníků se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/2 (výrok II), uložil vedlejším účastníkům, aby každý z nich zaplatil stěžovatelce na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu 196 016,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výroky III a IV), uložil stěžovatelce, aby zaplatila každému z vedlejších účastníků na náhradě nákladů řízení 149 214,74 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (výrok V) a aby zaplatila České republice na účet soudu prvního stupně částku 21 500,90 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI). Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky svým rozsudkem ze dne 5. dubna 2020 č. j. 14 Co 20/2020-1063 (dále jen "napadené rozhodnutí odvolacího soudu") potvrdil ve výrocích I až IV (výrok I) napadený rozsudek soudu prvního stupně, nákladové výroky V a VI změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že každý z účastníků je povinen nahradit České republice na nákladech řízení 8 719,85 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Zároveň odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelka a vedlejší účastníci dovolání, přičemž stěžovatelka brojila proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (výrok I); vedlejší účastníci napadli dovoláním nákladové výroky II až IV. Obě dovolání Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl napadeným usnesením ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 Cdo 3250/2020-1113 (dále jen "napadené rozhodnutí dovolacího soudu") jako nepřípustná. Dovolání vedlejších účastníků označil dovolací soud za nepřípustné ze zákona dle § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Přípustnost dovolání stěžovatelky byla vystavěna na tvrzené potřebě vyřešení několika otázek hmotného práva z důvodu údajné odchylky řešení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tvrzené potřebě některé stěžovatelkou vznesené otázky prozatím dovolacím soudem neřešené (nově) vyřešit a tvrzenou potřebou jednu otázku již dovolacím soudem vyřešenou přehodnotit a posoudit jinak. Dovolací soud předestřené právní otázky, popř. i jejich řešení ze strany odvolacího soudu přezkoumal, a došel k závěru, že žádná z vymezených otázek přípustnost dovolání nezakládá, a dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné dle § 237 o.s.ř. 4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 5. Stěžovatelka se v rozsáhlé stížnosti dovolává ochrany její důstojnosti, vlastnického práva a práva na spravedlivý proces. Jako hlavní námitku stěžovatelka uvádí "výhradně pozitivistický výklad" příslušných ustanovení občanského zákoníku ze strany obecných soudů, které vůbec nezohlednily její sociální situaci, osobní a majetkové poměry, způsob a rozsah její dosavadní péče o nemovitosti, příčiny a povahu konfliktů mezi ní a vedlejšími účastníky. Stěžovatelka obecným soudů vytýká nesprávné skutkové závěry a principiálně i nezájem "zjistit skutečný stav věci". Stěžovatelka ve stížnosti také brojí proti údajnému krácení jejích procesních práv, které mělo spočívat zejména v tom, že její účastnický výslech byl proveden opožděně. Neboť pokud by byl býval proveden dříve, mohl vést k meritornímu rozhodnutí, které by pro ni bylo příznivější. Obecné soudy dle stěžovatelky neměly poskytnout právní ochranu vedlejším účastníkům již na základě jejich hodnotově založených argumentů, neboť vedlejší účastníci záměrně postupovali ve shodě a k její újmě - jejich jednání a nároky měly být dle stěžovatelky nemravné. Výkon jimi v řízení uplatněných práv měl nepřijatelně zasáhnout do stěžovatelčina vlastnictví k daným nemovitostem. Obecné soudy měly nadto nedovoleně upřednostnit způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví spočívající v přikázání věci do spoluvlastnictví vedlejším účastníkům za přiměřenou náhradu (§1147 občanského zákoníku), a to oproti reálnému rozdělení věci (§1144 občanského zákoníku), které dle tvrzení stěžovatelky možné bylo, což mělo být v řízení řádně prokázáno. Navíc výše náhrady, kterou obecné soudy stěžovatelce přiznaly, neodpovídá dle jejího názoru skutečné hodnotě nemovitostí, která byla soudy nesprávně zjištěna. Obecné soudy dále nedovoleně nezohlednily fakt, že na zanedbané údržbě nemovitostí nesou rozhodující podíl viny právě vedlejší účastníci (jakožto jejich majoritní spoluvlastníci), což dle stěžovatelky (opět) vyústilo v situaci, kdy tito dosáhli prospěchu ze svého nepoctivého jednání, které bylo obecnými soudy "tolerováno na úkor subjektivních práv stěžovatelky". 6. Ústavní stížnost dále obsahuje několik výtek vůči počínání Policie ČR, jež měla selhat v řešení konfliktů mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky; tyto však nejsou pro vypořádání ústavní stížnosti jakkoli relevantní a Ústavní soud je proto nebude ani reprodukovat. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by