II.ÚS 837/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 837/25 ze dne 18. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Kopčila, sídlem Kameníčkova 1114/2, Brno, odděleného insolvenčního správce dlužníka obchodní korporace UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupeného Mgr. Václavem Rožcem, advokátem, sídlem Kobližná 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1004/2024-1790 ze dne 14. 6. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 51 Co 267/2010-1210 ze dne 3. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele překvapivá a v rozporu se zásadou legitimního očekávání a právní jistoty. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Vedlejší účastnice se u civilních soudů domáhala proti obchodní korporaci UNIMEX-INVEST, s. r. o. ("dlužnice") zaplacení částky 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdkyně obchodních korporací uzavřely v květnu 1995 smlouvu o nájmu nebytových prostor v obchodním domě v Písku. Jelikož dlužnice měla bránit v řádném užívání prostor, vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila, požadovala po dlužnici slevu na nájemném a dále vrácení poměrné části zaplaceného nájemného za dobu od odstoupení od smlouvy do konce původně smluveného nájmu. 3. Okresní soud v Ostravě ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 30 C 37/2007-155 ze dne 11. 1. 2010 žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 (jež byl v pořadí třetím rozhodnutím po opakovaném kasačním zásahu Nejvyššího soudu) rozhodnutí nalézacího změnil a dlužnici uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 14 240 639,20 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud dospěl k následujícím závěrům: 4. V květnu 1995 uzavřela společnost JULIUS MEINL Praha spol. s r. o. (později Alfa Real Estate, s. r. o.) jako nájemkyně a společnost SCIRON v. o. s. jako pronajímatelka smlouvu o nájmu nebytových prostor určených k podnikání v obchodním domě Luna v Písku. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od června 1995 do května 2094 a nájemné za období 99 let bylo uhrazeno jednorázovou platbou 16 000 000 Kč v červnu 1995. V květnu 1995 smluvní strany sjednaly rovněž smlouvu o zřízení práva užívání nemovitosti jako věcného břemene, která se týkala stejného předmětu jako smlouva nájemní. Věcné břemeno bylo zřízeno na dobu nájmu. 5. V červnu 2000 uzavřely vedlejší účastnice jako kupující a společnost JULIUS MEINL Pramen a. s. jako prodávající smlouvu o prodeji části podniku, jehož část zahrnovala i nájem nebytových prostor, který dříve tvořil součást podniku původní nájemkyně JULIUS MEINL Praha spol. s r. o., jejíž podnik jako celek byl v minulosti vložen do základního kapitálu prodávající společnosti JULIUS MEINL Pramen a. s. 6. V srpnu 2002 byl na majetek společnosti SCIRON v. o. s. prohlášen konkurs. V listopadu 2004 správce konkurzní podstaty této společnosti vypověděl korporaci Alfa Real Estate, s. r. o., nájem nebytových prostor. Na základě dražby se stala v dubnu 2005 novým vlastníkem obchodního domu Luna dlužnice, která ve stejném období vyklidila předmětné nemovitosti a vyměnila v nich zámky. V červenci 2006 vedlejší účastnice oznámila dlužnici, že odstupuje od původní nájemní smlouvy s odůvodněním, že jí od dubna 2006 dlužnice znemožnila pronajaté prostory užívat. 7. Na základě uvedeného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice je právní nástupkyní původní nájemkyně společnosti JULIUS MEINL Praha spol. s r. o., a je tedy v daném sporu aktivně legitimována. Dále shledal, že nájemní smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti stanovené v § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jsou v ní dostatečně specifikovány pronajaté prostory a byla splněna i podmínka § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., aby s jejím uzavřením souhlasil příslušný národní výbor; proto nájemní smlouvu odvolací soud pokládal za platnou. 8. Podle odvolacího soudu byla naopak absolutně neplatná smlouva o zřízení věcného břemene, jelikož v ní bylo věcné břemeno vymezeno neurčitě. Nájemní poměr založený nájemní smlouvou proto nemohl zaniknout z titulu tzv. privativní novace. Nájem nebytových prostor založený nájemní smlouvou podle odvolacího soudu nezanikl ani výpovědí z listopadu 2004, jíž učinil správce konkursní podstaty společnosti SCIRON v. o. s.; výpověď totiž adresoval ještě společnosti Alfa Real Estate, s. r. o., a to přesto, že věděl (z titulu své funkce přinejmenším měl vědět), že tato společnost již v té době nebyla nájemkyní. Okolnost, že se výpověď nakonec dostala i do dispozice vedlejší účastnice, neúčinnost výpovědi odvrátit nemohla. 9. Odvolací soud následně uzavřel, že vedlejší účastnice od nájemní smlouvy odstoupila platně z důvodu podle § 679 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoníku. Úplné znemožnění užívání nebytových prostor výměnou zámků na vstupních i vnitřních dveřích, kterou provedla dlužnice v dubnu 2006, lze postavit na roveň odnětí takové části pronajaté věci, že by tím byl zmařen účel nájemní smlouvy. Podle § 351 odst. 1 zákona obchodního zákoníku v důsledku odstoupení od předmětné smlouvy zanikla všechna práva a povinnosti z ní plynoucí. Vedlejší účastnici vznikl podle § 351 odst. 2 obchodního zákoníku nárok na vrácení poměrné části předem zaplaceného nájemného. Tento nárok jí svědčí vůči subjektu, jenž byl pronajímatelem v době ukončení nájmu, tedy vůči dlužnici. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dlužnice dovolání. V prosinci 2021 insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužnice. Prohlášením konkursu bylo dovolací řízení ze zákona přerušeno. Podáním z ledna 2024 oddělený insolvenční správce dlužnice - stěžovatel - navrhl, aby bylo v řízení pokračováno. Usnesením z února 2024 insolvenční soud rozhodl, že v dovolacím řízení lze pokračovat a že oddělený insolvenční správce se stane účastníkem řízení místo dlužnice. Nejvyšší soud dovolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. III. Argumentace stěžovatele 11. Zaprvé, stěžovatel namítá neplatnost smlouvy o nájmu pro rozpor se zákonným požadavkem předchozího souhlasu příslušného národního výboru ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud učinil závěr, že byl souhlas udělen, pouze na základě nepřímého důkazu - sdělení města Písek z července 2005, které bylo vydáno po více než 10 letech od uzavření nájemní smlouvy. Ze sdělení nebylo zjištěno, jakou podobu souhlas měl a zda byl doručen účastníkům správního řízení; obsah nebyl podle města zjistitelný z důvodu skartace spisu. Z judikatury Nejvyššího soudu nicméně vyplývá, že souhlas musí být předchozí, musí mít povahu správního rozhodnutí ve vztahu ke konkrétní nájemní smlouvě a musí být účastníkům doručen, jinak je smlouva o nájmu nebytových prostor absolutně neplatná. Nejvyšší soud dovolání v tomto ohledu protiústavně odmítl s tím, že stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. 12. Zadruhé, stěžovatel tvrdí, že výpověď nájmu z listopadu 2004 daná správcem konkurzní podstaty byla účinná i vůči vedlejší účastnici. Převod části podniku a změna nájemce nikdy nebyly pronajímateli oznámeny. Adresoval-li konkursní správce pronajímatelky výpověď společnosti Alfa Real Estate s. r. o. a na vědomí ji dal rovněž společnosti JULIUS MEINL Pramen a. s., šlo o správný postup s ohledem na jemu dostupné informace, tj. na skutečnost, že nájemní vztah na vedlejší účastnici nikdy nepřešel a že uvedené společnosti užívaly předmět nájmu z titulu zřízení věcného břemene. Faktury, které vystavoval původní pronajímatel SCIRON, v. o. s., byly jen reflexí toho, že finálním uživatelem daných prostor byla vedlejší účastnice, jak vyplývalo z listin, které společnost JULIUS MEINL Pramen a. s. založila do sbírky listin. Soudy zároveň nevyslechly správce konkursní podstaty, byť to dlužnice navrhovala. Nebyla-li pronajímateli oznámena změna v osobě nájemce podle § 477 obchodního zákoníku, bylo nutno postupovat přiměřeně podle § 526 občanského zákoníku: pronajímatel, respektive správce konkursní podstaty, mohl nájemní smlouvu vypovědět výpovědí adresovanou původnímu nájemci. Soudy svým posouzením protiústavně zasáhly do právní jistoty stěžovatele. 13. Zatřetí, podle stěžovatele nájemní vztah založený nájemní smlouvou zanikl z titulu tzv. privativní novace v důsledku