II.ÚS 844/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 844/25 ze dne 9. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Z., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 25 Cdo 2168/2024-302, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. března 2024 č. j. 29 Co 176/2023-257 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. května 2023 č. j. 17 C 138/2021-181, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajské nemocnice Liberec, a. s., sídlem Husova 1430/34, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatelka žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici jako žalované náhrady újmy na zdraví, a to bolestného v částce 100 000 Kč a náhrady další nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. 3. V záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byla žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že výkon lékařského zákroku byl prováděn lege artis, a proto nebyly naplněny předpoklady pro vznik povinnosti vedlejší účastnice k náhradě škody. Protože vedlejší účastnice postupovala s péčí řádného odborníka, nedošlo k porušení povinnosti vedlejší účastnice stanovené smlouvou o péči o zdraví podle § 2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). 4. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice (vedlejší účastnice podala odvolání pouze do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I., ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení jej změnil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice postupovala lege artis. 5. Rozsudek krajského soudu v rozsahu jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen zamítavý meritorní výrok I. rozsudku okresního soudu, napadla stěžovatelka dovoláním. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud se v předmětné věci od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že skutkové zjištění okresního soudu o "údajném" rozhodnutí operatéra ponechat šroub vyčnívat o 8 mm, resp. o 16 mm nemá oporu v obsahu spisu. Navzdory stěžovatelkou opakovaně vyjádřeným pochybám o existenci rentgenového snímku zachycujícího míru prominence horního fixačního šroubu do měkkých tkání před datem 4. 9. 2018 okresní soud zamítl pro nadbytečnost její opakovaný návrh na uložení povinnosti vedlejší účastnici předložit soudu veškeré rentgenové snímky z období od 24. 7. 2018 do 4. 9. 2019. Stěžovatelka namítá, že operatér provádějící dne 24. 7. 2019 operaci nebyl v řízení vyslechnut. 7. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že vedlejší účastnice rozhodnutí operatéra o ponechání šroubu s vysunutím do 8 mm do měkkých tkání do operačního protokolu ze dne 24. 7. 2018 (k důkazu připojeného již k žalobě) nezaznamenala. Stěžovatelka v řízení opakovaně namítala, že vedlejší účastnice o ní vedla zdravotnickou dokumentaci protiprávním způsobem, když ani v operačním protokolu ze dne 27. 4. 2018, ani v popisu skiagrafických snímků ze dne 4. 9. 2018 není záznam o prominenci fixačního šroubu do měkkých tkání, což je v rozporu s § 53 a § 54 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"). Okresní soud se však v napadeném rozsudku s její námitkou nevypořádal. Povinnost vedlejší účastnice vést o stěžovatelce zdravotnickou dokumentaci průkazně a pravdivě vyplývá z § 53 odst. 1 a odst. 2 písm. d) a § 54 odst. 2 zákona o zdravotních službách. 8. Stěžovatelka namítá, že navzdory jejím stížnostem na bolesti ve stehně vedlejší účastnice skutečný stav stěžovatelky měsíce tajila. Stěžovatelkou již v žalobě k důkazu navržený její účastnický výslech okresní soud zamítl pro nadbytečnost. Stěžovatelka připomíná, že její právo znát veškeré informace shromažďované o jejím zdravotním stavu vyplývá přímo z čl. 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Stěžovatelka argumentovala, že rozhodl-li operatér dne 24. 7. 2018 o ponechání šroubu s vysunutím 8 mm do měkkých tkání, měla právo být o tom informována. Tím spíše měla stěžovatelka právo tuto informaci obdržet, vyplývalo-li z rentgenového snímku ze dne 4. 9. 2019, že fixační šroub již prominuje do měkkých tkání minimálně o 16 mm. Okresní soud se s tvrzením stěžovatelky, že jí byl vedlejší účastnicí skutečný stav měsíce tajen, v napadeném rozsudku nevypořádal. 9. Stěžovatelka okresnímu soudu předložila rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 1. 2013 sp. zn. 142 C 37/2010 a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 164/2013 týkající se obdobného případu jako je stěžovatelčin. Okresní soud se v napadeném rozsudku s touto stěžovatelkou předloženou judikaturou nevypořádal. 10. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že k nároku na částku 100 000 Kč jako další nemajetkovou újmu (z důvodu, že jí byl měsíce tajen skutečný stav, když vedlejší účastnicí nebyla dostatečně vedená zdravotní dokumentace), který uplatnila v odvolacím řízení, se nepřihlíží, neboť byl uplatněn nově (§ 216 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 41a odst. 3 o. s. ř.). 11. V dovolání stěžovatelka kromě námitek uplatněných v předchozím řízení výslovně odkazovala na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18 [(N 77/99 SbNU 435); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle kterého ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou i právní správnost soudního rozhodování na znalce. 12. Stěžovatelka shrnuje, že v dovolání poukazovala na řadu právních názorů Ústavního soudu, zejména citovala právní názor pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, bod 43, č. 460/2017 Sb.), podle kterého ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř. s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a h