II.ÚS 846/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 846/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem, sídlem Svatopluka Čecha 2202, Černošice, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. února 2026 č. j. 8 C 347/2025-74, za účasti Okresního soudu Praha-západ, jako účastníka řízení, a M. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelky (dále též "matka") vůči vedlejšímu účastníkovi (dále též "otec") o zaplacení 7 000 Kč s příslušenstvím, kterou stěžovatelka odůvodnila tím, že dne 14. 3. 2018 uzavřela s vedlejším účastníkem dohodu o úpravě poměrů k jejich nezletilým dětem, kterou se vedlejší účastník zavázal přispívat na výživu nezletilých částkou 20 000 Kč měsíčně, což do října 2025 plnil, za listopad 2025 však zaplatil pouze 13 000 Kč a ani přes výzvu zbytek neuhradil. Okresní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se jako předběžnou otázkou zabýval aktivní věcnou legitimací stěžovatelky coby žalobkyně. Konstatoval, že uplatněný nárok má podklad v dohodě účastníků, kteří v souvislosti s rozvodovým řízením a úpravou poměrů jejich nezletilých dětí pro dobu po rozvodu uzavřeli dohodu jednak o tom, komu mají být děti svěřeny, jednak o výživném pro děti. Okresní soud zdůraznil, že z obsahu dohody nepochybně plyne, že v částce 20 000 Kč měsíčně jde o výživné pro děti placené matce, což obsahově není žádný rozdíl od správnější formulace, že má být placené k rukám matky. Stěžovatelka však návrh podala svým jménem, nikoliv jménem dětí jako jejich zákonný zástupce. Ke změně v označení účastníků řízení nedošlo ani v následných podáních stěžovatelky. Dodal, že výživné je nárokem samotného dítěte (dětí), nikoliv rodičů, a to bez ohledu na skutečnost, že platebním místem k zasílání výživného je jeden z rodičů. Uzavřel proto, že stěžovatelka není k podání žaloby aktivně věcně legitimovaná, proto byla žaloba zamítnuta. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v předmětné dohodě o úpravě poměrů k nezletilým dětem se výslovně uvádí, že "otec bude přispívat matce na výživu nezletilých dětí měsíčně částkou ve výši 20 000 Kč zasílanou na bankovní účet matky". Stěžovatelka je toho mínění, že jde o závazek vedlejšího účastníka plnit v její prospěch, nikoliv ve prospěch nezletilých dětí, který má odlišnou povahu od plnění výživného na základě soudního rozhodnutí, kde je matka nezletilých pouze platebním místem. Dodala, že právní předpisy v případě společné péče dávají svobodnou vůli rodičům, aby mezi sebou upravili práva a povinnosti týkající se nezletilých dětí. Má za to, že nárok na plnění podle předmětné dohody náleží jí, proto byla aktivně věcně legitimována k podání žaloby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 6. Předmětem nyní posuzované věci je částka 7 000 Kč, která je ve světle judikatury Ústavního soudu jednoznačně bagatelní. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně odmítá z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Judikatura Ústavního soudu totiž stojí na tom, že v souladu se zásadou de minimis non curat praetor není žádoucí, aby byly vrcholné soudy odváděny od plnění závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny, ústavními stížnostmi s omezeným významem a dopadem do oblasti základních práv jednotlivců. Ústavní stížnosti týkající se bagatelních částek jsou proto zpravidla bez dalšího považovány za zjevně neopodstatněné, nejsou-li ve věci dány zcela mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastních zájmů stěžovatele (srov. např. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 200/18, usnesení ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18, usnesení ze dne 26. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 3516/25 aj.). Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu pro odvolání či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pro dovolání]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 2696/17). 7. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli dne 14. 3. 2018 dohodu, ve které se mimo jiné vedlejší účastník zavázal přispívat stěžovatelce na výživu nezletilých dětí částku 20 000 Kč měsíčně. Okresní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, že z obsahu dané dohody (s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům) nepochybně plyne, že v částce 20 000 Kč měsíčně jde o výživné pro děti placené matce, což obsahově není žádný rozdíl od správnější formulace, že má být placené k rukám matky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala návrh svým jménem, nikoliv jménem dětí jako jejich zákonný zástupce, přičemž ke změně v označení účastníků řízení nedošlo ani v následných podáních stěžovatelky, je třeba přisvědčit závěru okresního soudu, že stěžovatelka nebyla ve věci aktivně věcně legitimovaná, neboť výživné je nárokem dítěte (dětí), nikoliv jednoho či druhého rodiče. 8. Ústavní soud v postupu městského soudu neshledal žádné znaky neústavního pochybení. Okresní soud formuloval srozumitelné a přiléhavé důvody, které jej vedly k rozhodnutí o zamítnutí žaloby s ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky. Ústavní soud nepovažuje napadené rozhodnutí za svévolné, ani v postupu okresního soudu nespatřuje projev libovůle či přepjatého formalismu. Přestože stěžovatelka s rozhodnutím nesouhlasí, z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, jej lze vnímat jako ústavně konformní a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší. 9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Jiří Přibáň