II.ÚS 856/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 856/24 ze dne 20. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně, o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Horní Slavkov, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2023 č. j. 3 Tdo 971/2023-1035, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2023 č. j. 2 To 6/2023-947, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 3 T 11/2020-895, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení mělo spočívat (zjednodušeně) v nesprávně a nedostatečně odůvodněném rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele, nevypořádání jeho námitek a uložení nepřiměřeně přísného trestu. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první i druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, a napadeným rozsudkem mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrok o vině za uvedené trestné činy byl obsažen v rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 2. 2022 č. j. 3 T 11/2020-776 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022 č. j. 2 To 43/2022-812. Těchto trestných činů se (zkráceně) dopustil tím, že po dobu cca dvou let opakovaně osahával na intimních partiích nezletilou dceru své tehdejší partnerky, vsouval své prsty do jejího konečníku a přirození, nutil ji k felaci svého penisu do vyvrcholení a opakovaně se (neúspěšně) snažil o vaginální pohlavní styk s ní. Rovněž ji nutil ke sledování pornografického materiálu a tato svá jednání a mlčenlivost poškozené si vynucoval výhružkami jejího možného umístění do dětského domova. U poškozené se vlivem trestné činnosti, která na ní byla páchána, rozvinuly posttraumatické potíže, zejm. poruchy spánku, a dle odborných posudků existuje riziko, že tyto prožitky mohou poškozenou dlouhodobě negativně ovlivňovat ve sféře partnerského a sexuálního života i duševního zdraví. 3. V původním řízení byl stěžovateli rovněž ukládán souhrnný trest odnětí svobody za sbíhající se trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2021 č. j. 3 T 162/2020-262, který byl nicméně později zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022 č. j. 8 Tdo 461/2022-330. Krajský soud dospěl k závěru, že za zrušená navazující rozhodnutí je nutné považovat i výrok o trestu z původního rozsudku ze dne 22. 2. 2022 č. j. 3 T 11/2020-776, neboť jím byl ukládán souhrnný trest ve vztahu k citovanému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, a proto v napadeném rozhodnutí pouze učinil nový výrok o trestu. V napadeném rozsudku se tak krajský soud již nevěnoval otázce viny, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, a pouze zběžně pro účely případného opravného prostředku zhodnotil nové důkazy předložené stěžovatelem, resp. jeho obhájcem. 4. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným usnesením tak, že jej zamítl. Ztotožnil se se závěry rozsudku krajského soudu o naplnění práva na obhajobu stěžovatele i řádném provedení a hodnocení navrhovaných důkazů. Potvrdil postup krajského soudu v tom, že bylo namístě rozhodovat o novém trestu po kasačním zásahu Nejvyššího soudu v jiném řízení, a že trest uložený stěžovateli je adekvátní a lze jej v kontextu zákonné trestní sazby hodnotit jako mírnější. 5. Na základě stěžovatelova dovolání rozhodl ve věci Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl. Nejvyšší soud, na rozdíl od soudů nižších instancí, přezkoumával vedle výroku o trestu také výrok o vině stěžovatele, kterému dosud neměl příležitost se věnovat. Dovolání v případě oddělených výroků o vině a trestu je přípustné až od doručení později učiněného rozhodnutí. Neztotožnil se však s námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí zásadními vadami. Dovolací argumentace stěžovatele představovala pouhou polemiku s úvahami soudů, a to jak ve vztahu k dokazování, tak k ukládání trestu. II. Argumentace stěžovatele 6. Proti napadeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž se domáhá jejich zrušení pro jejich rozpor s jeho výše označenými základními právy. Soudy dle stěžovatele opomenuly vypořádání jeho klíčových námitek či je pouze paušálně odbyly, nedostatečně objasnily skutkový stav, z něhož však v rozhodnutích vycházely, přiklonily se k verzi, která je pro stěžovatele méně příznivá, a byl mu uložen zjevně nepřiměřený a extrémně přísný trest. Z těchto důvodů navrhuje konstatování porušení těchto práv a zrušení napadených rozhodnutí. 7. Podle stěžovatele Nejvyšší soud zabránil přezkumu napadených rozhodnutí, neboť na jednu stranu odbyl námitky stěžovatele jako opakování obhajoby, na druhou stranu však v případě, kdy stěžovatel v dovolání poukázal na nevypořádání argumentace krajským a vrchním soudem, vyhodnotil tuto námitku jako příliš obecnou. Stěžovateli tak není jasné, jakou argumentaci Nejvyšší soud očekává, kdy z jedné strany je hodnocena jako opakování obhajoby, z druhé jako obecné konstatování. Obdobně se se stěžovatelovými námitkami nevypořádal ani vrchní soud coby soud odvolací, když konstatoval, že nemůže zasahovat do hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. Tím byl stěžovateli zcela upřen přístup ke spravedlnosti, když se oba soudy odmítly věcně zabývat stěžovatelovou argumentací a napadená rozhodnutí nepřezkoumaly. 8. Stěžovatel dále konkrétně napadá řadu pasáží napadených rozhodnutí, které se týkají jím uplatněných námitek a které považuje za nelogické a protichůdné. Jde zejména o vadné hodnocení výpovědi poškozené, když se soudy nezabývaly její věrohodností a subjektivním zabarvením. Nadto měly být poškozené během jejího výslechu kladeny návodné otázky, které její výpověď kontaminovaly natolik, že z ní nebylo možné vycházet, a přesto zejména na její výpovědi soudy svá rozhodnutí vystavěly. Soudy rovněž nekriticky přejaly závěry, že poškozená nemohla simulovat posttraumatickou stresovou poruchu a nemohla uvádět nepravdivou příčinu takové případné poruchy. 9. Co se týče trestu, namítá stěžovatel, že jemu uložený trest je nepřiměřeně vysoký a nespravedlivý. I přes vývoj ve věci, kdy došlo k dílčím úpravám popisu skutku v jeho prospěch (tj. "zjemnění" popisu celého jednání), nepromítly se tyto změny do výměry trestu. Stěžovatel byl dosud osobou netrestanou, a proto se trest odnětí svobody v délce sedmi let jeví jako extrémně nespravedlivý a přísný. Takto jej lze hodnotit i ve srovnání s typově obdobnými rozsudky, kdy byly odsouzeným ukládány tresty nižší, nezřídka také podmíněně odložené. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti prav