II.ÚS 861/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 861/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Pletichou, advokátem, sídlem Průmyslová 1631/4, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2026 č. j. 5 To 21/2026-248 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2025 č. j. 90 Nt 642/2025-205, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 30. 5. 2018 č. j. 88 T 141/2017-360, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018 č. j. 4 To 237/2018-394, byl stěžovatel uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl (zkráceně uvedeno) dopustit tím, že měl po poškozených I. K. a M. T. požadovat nezákonně vydání výnosu z trestné činnosti ve výši 1 500 000 Kč. Za to (a za sbíhající se přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku) mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců za současného vyslovení dohledu, dále povinnost zdržet se ve zkušební době neoprávněných zásahů do právem chráněných zájmů poškozené I. K. a povinnost nahradit poškozené I. K. nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč, poškozenému K. W. nemajetkovou újmu ve výši 15 000 Kč a poškozenému M. T. nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. 3. Stěžovatel podal v dané věci v pořadí již sedmý návrh na povolení obnovy řízení, který byl v záhlaví specifikovaným usnesením městského soudu podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za použití § 278 odst. 1 trestního řádu, zamítnut (stejně jako všechny předchozí návrhy na povolení obnovy řízení). Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že stěžovatel ve svém návrhu předložil verzi obhajoby, kterou již opětovně uplatnil i v rámci přechozích návrhů na povolení obnovy řízení, resp. že důkazní návrhy stěžovatele nejsou spjaty s tvrzením o skutečnosti dříve soudu neznámé ani s novými důkazy, byť i tyto byly předloženy a provedeny, s dopady ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil a že ve skutečnosti došlo ke zneužití hlavičky a názvu společnosti A, v níž byl statutárním orgánem, ze strany třetích osob a k zapojení uvedené společnosti do karuselového obchodu a podvodu na vratkách s DPH bez jeho vědomí. Uvádí, že poškození I. K. a M. T. byli zapojeni do karuselového obchodu, jednali s lidmi, kteří neoprávněně vystupovali za danou společnost, ale stěžovateli odmítali vydat obchodní listiny i finanční prostředky, které z tohoto ilegálního obchodování vzešly. V této souvislosti opakovaně namítá, že městský soud zaměnil trestněprávní podstatu jednání poškozených I. K. a M. T. (dovodil, že nejde o trestný čin daňového charakteru) za obchodní povahu jejich jednání, což mu přivodilo trestní odsouzení. Poukazuje na to, že Finanční úřad Brandýs nad Labem (jehož závěrečnou zprávu soudu předložil) provedl rozsáhlou daňovou kontrolu společnosti A a dospěl k závěru, že se žádné trestné činnosti nedopustila, nýbrž je naopak poškozenou ze strany třetích osob. Mezi společnostmi A a B, neexistovala žádná Rámcová kupní smlouva ze dne 4. 8. 2014. Svědci K. J. a T. J. podle něj platnost této kupní smlouvy shodně vyvrátili s tím, že jde o falzifikát vytvořený za účelem vyvedení finančních prostředků ze společnosti A. Znovu zdůrazňuje, že před Policií České republiky je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, v němž se zjišťují související relevantní okolnosti týkající se společnosti B a M. T., neboť společnost B, zfalšovala doklady společnosti A, a použila je jako pravé ke spáchání uvedeného daňového deliktu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 8. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ustáleně je citované ustanovení interpretováno tak, že pro obnovu řízení musí být zároveň splněny dvě podmínky. Tou první je zjištění nových (dříve neznámých) skutečností nebo důkazů a druhou podmínkou je potenciál těchto zjištěných skutečností nebo důkazů podstatně ovlivnit původní rozhodnutí [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542) a dále nálezy ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) a další]. 9. Z odůvodnění napadených usnesení se podává, že předmětný návrh stěžovatele na obnovu řízení je z větší části pouze opakováním již dříve předložených námitek. Stěžovatel v návrhu opakovaně vyjadřuje přesvědčení o své nevině se současným tvrzením, že trestnou činnost páchali naopak poškození I. K. a M. T. Městský soud, s jehož závěrem se ztotožnil i krajský soud, provedl dokazování ve veřejném zasedání, a to jak důkazy, které měl k dispozici již v předchozích řízeních, tak i důkazy nově předloženými, a to včetně výpovědí K. J. a T. J. Po provedeném dokazování shledal, že z provedených důkazů ani z listin přiložených k návrhu na povolení obnovy řízení nijak nevyplývá, že by se I. K., M. T. či K. W. podíleli na vzniku daňového deliktu. Zdůraznil, že nemá k dispozici žádné pravomocné rozhodnutí o jejich vině, a že kdyby se namítané trestné činnosti skutečně dopustili, nepředstavovala by tato skutečnost žádnou vyviňující okolnost pro protiprávní jednání stěžovatele, který prokazatelně pod pohrůžkou podání trestního oznámení požadoval po M. T. zaplacení finanční částky 1 500 000 Kč a po advokátce I. K. a advokátnímu koncipientovi K. W. sdělení důvěrných informací podléhajících advokátnímu tajemství o M. T. a společnosti B. 10. V dané souvislosti je třeba dodat, jak správně uzavřel již městský soud, že z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu vydírání podle § 175 trestního zákoníku je irelevantní, zda ten, vůči němuž směřuje pohrůžka jiné těžké újmy, se dopouští údajné trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí. Podstatné je, že jde o jednání ze strany obviněného neoprávněné, jak tomu v případě stěžovatele bezesporu bylo, neboť na základě učiněných zjištění nebyl nijak oprávněn požadovat zaplacení částky 1 500 000 Kč ani poskytnutí údajů chráněných advokátní mlčenlivostí, ale měl postupovat "práv