II.ÚS 869/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 869/25 ze dne 10. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., advokátem, sídlem nám. 17. listopadu 1611, Kladno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZT 398/2024-28 ze dne 30. ledna 2025 a vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Mělníku č. j. ZT 68/2024-56 ze dne 11. prosince 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavností postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s prověřováním sexuální trestné činnosti. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že policejní orgán Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Mělník, Oddělení obecné kriminality usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. KRPS-248492-57/TČ-2023-010671, zahájil trestní stíhání obviněného J. B. pro zločin týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"; srov. napadené rozhodnutí Krajského státního zastupitelství, s. 3). Usnesením ze dne 25. 6. 2024, č. j. KRPS-248492-86/TČ-2023-010671, policejní orgán trestní stíhání obviněného rozšířilo pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. 3. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku ("okresní státní zastupitelství") usnesením ze dne 2. 8. 2024, č. j. ZT 68/2024-36, usnesení o rozšíření trestního stíhání obviněného k jeho stížnosti ze dne 2. 7. 2024 podle § 149 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zrušila pro nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění zejména proto, že policejní orgán vycházel pouze z vysvětlení stěžovatelky. Z něho přitom nevyplývá, že by stěžovatelka byla ve stavu, který by bylo možné považovat za bezbrannost ve smyslu shora uvedené skutkové podstaty, a policejnímu orgánu uložila, aby o věci znovu jednal a rozhodl. 4. Přesvědčena, že policejní orgán závazný pokyn státní zástupkyně nerespektoval, přípisem ze dne 18. 10. 2024 podle § 157a odst. 1 trestního řádu stěžovatelka coby poškozená požádala, aby byly odstraněny závady v postupu policejního orgánu a aby bylo policejnímu orgánu závazně uloženo po provedeném prověřování rozhodnout ve věci podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. Napadeným rozhodnutím ze dne 11. 12. 2024 okresní státní zastupitelství stěžovatelku prostřednictvím jejího zmocněnce vyrozumělo, že v postupu policejního orgánu neshledalo žádné pochybení. Státní zastupitelství uvedlo, že zločin znásilnění je jednáním v jednočinném souběhu s jednáním právně kvalifikovaným jako zločin podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Za této situace policejní orgán nemusel vydat o jednání kvalifikovaném jako zločin znásilnění žádné samostatné rozhodnutí a správně ve věci podal návrh na podání obžaloby směřující toliko proti zločinu týrání osoby ve společném obydlí. 5. Dne 9. 12. 2024 byla k Okresnímu soudu v Mělníku na obviněného podána obžaloba ze dne 5. 12. 2024, č. j. ZT 68/2027-46, pro zločin podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatelka postupem podle § 157a trestního řádu namítla podáním ze dne 26. 12. 2024 vady v postupu dozorového státního zastupitelství, které na jedné straně jednání obviněného kvalifikovalo jako zločin znásilnění spáchaný v jednočinném souběhu s jednáním právně kvalifikovaným jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, pro které byla podána obžaloba. Na druhé straně však tuto skutečnost, tj. spáchání v jednočinném souběhu, v popisu skutku v rámci podané obžaloby žádným způsobem nepromítlo. Dle poškozené dozorová státní zástupkyně porušila právo na účinné vyšetřování, a proto podle § 157a trestního řádu požádala, aby byly odstraněny vady v postupu státní zástupkyně a aby bylo policejnímu orgánu uloženo rozhodnout ve věci podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. 6. Krajské státní zastupitelství v Praze ("krajské státní zastupitelství") vyhodnotilo podání stěžovatelky jako podnět k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství ve smyslu § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství ("zákon o státním zastupitelství"). Napadeným rozhodnutím označilo stěžovatelčin podnět za nedůvodný, neboť v namítaném postupu okresního státního zastupitelství neshledalo pochybení. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 8. Stěžovatelka opětovně zdůrazňuje, že policejní orgán nerespektoval závazný pokyn dozorující státní zástupkyně k tomu, aby znovu jednal a rozhodl o podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. Má za to, že dozorující i dohledové státní zastupitelství porušilo její základní právo na účinné vyšetřování. Namítá, že orgány činné v trestním řízení porušily pozitivní závazek státu potírat veškeré nekonsensuální sexuální jednání. Uvádí, že v rámci svých výpovědí ze dne 6. 6. 2024 a 5. 9. 2024, jakož i v rámci podaného vysvětlení v předchozí fázi trestního řízení, vznesla tzv. hájitelné tvrzení ve vztahu ke spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění, jímž se však orgány činné v trestním řízení adekvátně nezabývaly. Stěžovatelka zdůrazňuje, že součástí práva na účinné vyšetřování, je i právo poškozeného (stěžovatelky) na zahájení trestního stíhání osoby podezřelé. III. Splnění podmínek řízení 9. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Ústavní soud dodává, že napadená vyrozumění krajského státního zastupitelství a okresního státního zastupitelství lze označit za rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud již dříve potvrdil, že za rozhodnutí zasahující do stěžovatelčiných ústavních práv je možno považovat i sdělení vyššího státního zastupitelství, kterým byl vyřízen stěžovatelčin podnět k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství (srov. usnesení III. ÚS 3246/21 ze dne 12. 4. 2022). IV. Vlastní posouzení 11. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. 13. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (srov. např. shora cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 3246/21, bod 14). 14. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že se stěžovatelka dovolává účinného šetření podnětu k rozšíření trestního stíhání, který podala na J. B. pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. Problematikou účinného vyšetřování se Ústavní soud opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto ústavního požadavku. Z nedávné doby lze odkázat např. na nález sp. zn. II. ÚS 527/23 ze dne 30. 5. 2024, jehož se ostatně dovolává rovněž stěžovatelka, v němž se Ústavní soud zabýval právě otáz