II.ÚS 873/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 873/21 ze dne 26. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 764/2020-1390 ze dne 9. 12. 2020 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 33/2020 ze dne 18. 3. 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právem na ochranu před nezákonným trestním stíháním podle čl. 8 odst. 2 Listiny. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2019 sp. zn. 3 T 75/2018 uznán vinným přečinem pojistného podvodu, přečinem podvodu, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, dále mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Pojišťovně České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group škodu ve výši 14 900 Kč a Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy škodu výši 16 231,29 Kč. Stěžovatel totiž na blíže nezjištěném místě v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor poškozené pojišťovny vyplnil a odeslal formulář Nabídka na uzavření pojistné smlouvy č. X, ve kterém vědomě uvedl nepravdivý údaj o tom, že netrpí obtížemi, onemocněními ani úrazy souvisejícími se svalovým a kosterním systémem, přestože si byl vědom, že již předtím utrpěl zlomeninu druhého prstu pravé nohy jinak, jindy a jinde než při výkonu služby policisty, poškozená s ním dne 20. 6. 2017 uzavřela pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění s předběžným krytím na dobu od 10. 6. 2017 do 30. 6. 2017 a stěžovatel poté v hlášení pojistné události opět úmyslně nepravdivě uvedl, že mu předmětný úraz vznikl dne 12. 6. 2017, čímž uvedl poškozenou organizaci v omyl, a ta mu vyplatila pojistné plnění ve výši 14 900 Kč, v kteréžto částce jí vznikla škoda. Dále stěžovatel v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor poškozené policie v místě svého pracoviště úmyslně nepravdivě uplatnil zranění jako služební úraz, který si měl způsobit dne 12. 6. 2017 při služební přípravě v policejní tělocvičně tamtéž, přestože si byl vědom, že již předtím utrpěl uvedený úraz jinak, jindy a jinde než při výkonu služby policisty, následkem čehož mu v omylu jednající zaměstnavatel vyplatil za pracovní neschopnost od 13. 6. 2017 do 11. 7. 2017 včetně částku v celkové výši 16 231,29 Kč. Pod bodem III. pak byl stěžovatel odsouzen soudem prvního stupně za sdílení neveřejných informací o činnosti policie s jinými osobami. Na základě odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek zrušen toliko ohledně výroku o vině pod bodem III. a v důsledku toho ve výroku o jemu uloženém trestu. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. 3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť neshledal žádné vady, které by odůvodnili vyhovění, neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (body 4.-18., str. 5-10 rozsudku nalézacího soudu), s nímž se soud odvolací ztotožnil (body 38.-45., str. 14-18 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá podle Nejvyššího soudu přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle zákona a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí rekapituloval výsledky provedeného dokazování, obsah jednotlivých důkazů, včetně stěžovatelem zpochybňované výpovědi P. J. a záznamu komunikace v aplikaci WhatsApp, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a toto hodnocení vyústilo v závěr, že vina obviněných byla prokázána a že důkazy potvrzují shodně, logicky a bez rozporů verzi obžaloby. Soud prvního stupně též vysvětlil, že obhajoba obviněných, že kolektivně s ostatními policisty promýšleli předstírání pracovního úrazu, se jeví jako nevěrohodná a nelogická (body 4., 17. a 18. rozsudku nalézacího soudu). 4. K námitce stěžovatele, že došlo k opomenutí důkazů, Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Stěžovatel v dovolání explicitně vytkl, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na výslech svědků L. K. a V. Č., a to k okolnostem jeho zadržení, k provedení osobní prohlídky, prohlídky motorového vozidla a k následnému "vydání" mobilního telefonu, a za pochybení označil, že odvolací soud se nevypořádal s jeho návrhem na výslech znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, RNDr. Vlastimila Klímy. Nejvyšší soud vyšel z toho, že v řízení o odvolání stěžovatel navrhl mimo jiné i výslech obou výše zmiňovaných svědků, odvolací soud se s tímto návrhem - v souvislosti s návrhem na výslech příslušníků policejních orgánů GIBS, kteří se dne 22. 11. 2017 účastnili domovní prohlídky a dalších s tím spojených úkonů (vedle již jmenovaných osob navrhoval i výslech M. V.) - řádně vypořádal a zdůvodnil, proč jej pokládal za nadbytečný, bez možnosti ovlivnit výsledky řízení (body 24., 35. rozsudku). Reálný potenciál neměl podle odvolacího soudu ani návrh na další, prohloubené provádění znaleckého posudku z oboru kybernetika, výpočetní technika. Odvolací soud připomněl, že znalecký posudek byl v hlavním líčení řádně jako důkaz proveden (viz č. listu 962, 963), způsob jeho provedení pokládal za postačující, neboť poskytoval dostatečně důvěryhodný zdroj k závěru, že inkriminovaná elektronická konverzace mezi obviněnými je autentická. To ostatně vyplývá nejen ze znaleckého posudku, ale i z výpovědí stěžovatele i spoluobviněného (bod 36. rozsudku). Těmito úvahami odvolací soud, byť implicitně, také vyložil, proč pokládal výslech znalce RNDr. Vlastimila Klímy taktéž za nadbytečný. Nejvyšší soud pak podrobně zdůvodnil nepřipuštění dalšího dokazování mimo jiné i tím, že by tyto důkazy ani případné formální vady posudku nemohly reálně zpochybnit autenticitu komunikace obviněných v aplikaci WhatsApp, o niž především jde. 5. Dále se Nejvyšší soud rozsáhle vyjádřil i k argumentaci ohledně nepoužitelnosti důkazu v podobě záznamu WhatsApp komunikace mezi obviněnými. Neexistuje totiž žádný důvod pro úvahu, že jde o důkaz relevantně kauzálně odvozený z nezákonného důkazu. Odvolací soud konstatoval, že nebylo možno přihlédnout k odposlechům a záznamu telekomunikačního provozu jako k důkazu, a jak již zmínil i státní zástupce, tato otázka není nijak zásadní pro vyhodnocení, zda lze naopak jako důkaz využít dovolateli zpochybňovaný záznam jejich komunikace. Z protokolu o vydání věci ze dne 22. 11. 2017 přese všechna polemická tvrzení stěžovatele vyplývá, že byl v 11:51 hodin označeného dne vyzván k vydání svého mobilního telefonu jako věci, která může sloužit pro důkazní účely. Stěž