II.ÚS 875/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 875/26 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Jiřím Večerkou, advokátem, sídlem Dlouhá 3403/2b, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2025 č. j. 4 Tdo 1041/2025-3240, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2025 č. j. 44 To 168/2025-3156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. prosince 2024 č. j. 19 T 37/2023-2917, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) a d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustila (zkráceně uvedeno) tím, že jako matka a zákonná zástupkyně svého nezletilého syna A. K. (dále jen "nezletilý") úmyslně skrývala před jeho otcem O. S. (dále jen "otec"), ačkoli otec o styk s nezletilým usiloval a jejich pravidelný styk byl upraven i soudem. Stěžovatelka úmyslně podsouvala nezletilému svůj nepřátelský postoj vůči jeho otci, což vyústilo v negativní vztah nezletilého ke svému otci, kdy nezletilý při zmínce o otci projevoval strach a uváděl, že otec je zlý a že ho bil. Do doby, než byl nezletilý odebrán z její péče, úmyslně neumožňovala nezletilému styk s jeho prarodiči, nezajistila pro nezletilého vhodné vzdělávání, nezletilého vzdělávala doma, a to nedostatečně, a ačkoli věděla, že nezletilý ve školních dovednostech výrazně zaostává, nezajistila nezletilému komplexní odborné vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, přestože na nutnost takového vyšetření byla opakovaně pedagogickými pracovníky základních škol, v nichž byl nezletilý zapsán, upozorňována, opakovaně nezletilého přehlásila na jinou základní školu, nezajišťovala lékařská ani jiná odborná vyšetření a péči pro nezletilého, čímž narušila sociální, emoční a kognitivní vývoj nezletilého, kdy u něj došlo k výraznému opoždění v porozumění řeči, vyjadřovacích schopnostech, grafomotorice, nezletilý neměl osvojenou schopnost čtení, psaní a počítání, nebyl schopen spontánně vyprávět, projevoval nedostatky v oblasti vrstevnické socializace, v oblasti hygieny a sebeobsluhy, a u nezletilého byl shledán syndrom CAN způsobený sociální, podnětovou a emoční deprivací. 3. Za popsané jednání byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a devíti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Dále jí byla uložena povinnost absolvovat ve zkušební době podmíněného odsouzení resocializační program Probační a mediační služby "Vnímám i Tebe" a povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit nemajetkovou újmu poškozenému a otci. 4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 5. Dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu celého řízení namítala a předkládala důkazy o tom, že jednala v nutné ochraně nezletilého před domácím násilím a traumatizací ze strany otce a že následný zhoršený psychický a mentální stav syna nebyl výsledkem její péče, nýbrž důsledkem nepřiměřeného zásahu policejního komanda při jeho odebrání a následném umístění do dětského domova. Dále namítá, že obvodní soud bez dostatečného odůvodnění zamítl její návrh na komplexní lékařské vyšetření nezletilého za účelem objektivního zjištění příčiny jeho opožděného vývoje i řadu dalších jí navrhovaných důkazů (např. bývalého kriminalisty M. K.). V rozporu se závěry rozhodujících soudů znovu opakuje, že syna vzdělávala legální formou individuálního vzdělávání, že nezletilý vedl aktivní společenský život, že pravdivý není ani závěr soudů o úmyslném vyhýbání se návštěvám pedagogicko-psychologických poraden, ani to, že úmyslně neumožnila styk nezletilého s prarodiči. Má za to, že aplikace ustanovení trestního zákoníku na posuzovaný případ představuje nepřípustnou kriminalizaci rodinných vztahů a že vyšší soudní instance rezignovaly na přezkumnou činnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 9. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a s nimiž se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Navíc uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu je oprávněn zasahovat jen výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), usnesení ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1935/25 aj.]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo. 10. Podstatou podané ústavní stížnosti je opětovné tvrzení stěžovatelky, že se vytýkaného jednání nedopustila. Z tzv. skutkové věty i z odůvodnění napadených rozhodnutí se však podává, že tato její obhajoba byla v řízení provedenými důkazy vyvrácena. Za zásadní důkazy o vině stěžovatelky považovaly rozhodující soudy zejména vypracované znalecké posudky na osobu nezletilého a na osobu stěžovatelky. Na základě výsledků znaleckého dokazování, v kombinaci s celou řadou ostatních provedených důkazů, soudy dovodily jednoznačný závěr o vině stěžovatelky. V řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že následek na stavu nezletilého je dán jejím zaviněným jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku obvodního soudu. Stěžovatelka prokazatelně nezletilému neumožnila stýkat se s jeho otcem a prarodiči a navazovat s nimi bližší a trvalé vztahy. Žádné násilí otce vůči stěžovatelce, jak tvrdila, přitom v řízení prokázáno nebylo. Současně dokazováním vyšlo najevo, že byla zejména v závěru posuzovaného období opakovaně upozorňována kompetentními osobami na absolutní nezbytnost odborného posouzení potřeb nezletilého v rámci pedagogicko-psychologického vyšetření. Věděla tedy, že nezletilý zaostává, přesto se podle učiněných skutkových zjištění vyhýbala splnění uvedených povinností opakovaným přemístěním nezletiléh