II.ÚS 88/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 88/23 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Dr. Christiana Kudlicha, 2) Eleonory Dietenmeier a 3) Ulrike Dittler, všech právně zastoupených JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 28 Cdo 2960/2022-127, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2022 č. j. 29 Co 446/2021-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. května 2021 č. j. 22 C 140/2019-51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelů 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k této úmluvě. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 17. 1. 2019 č. j. MF-16085/2018/4402-30, ve znění rozhodnutí ministryně financí ze dne 6. 6. 2019 č. j. MF-16085/2018/4402-38, tak, že každému ze stěžovatelů se přiznává náhrada za znárodněný majetek podniku Josef Kudlich, továrna na pletené zboží, sídlem Rožnov pod Radhoštěm, ve výši určené znaleckým posudkem (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III.). 3. Soud po provedeném řízení přisvědčil námitce vedlejší účastnice o promlčení předmětného nároku a dále se zabýval námitkou stěžovatelů o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Ti upozornili, že to byla sama vedlejší účastnice, kdo v roce 2011 tvrdil, že stěžovatelé se svých nároků domáhali prostřednictvím chybně zvolené žaloby na určení, přičemž měli zvolit cestu formou žádosti o náhradu za znárodněný majetek na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), což ostatně stále mají možnost učinit; pak nelogicky namítá promlčení tohoto nároku a nečinnost stěžovatelů nejméně po dobu 28 let. Soud prvního stupně se touto námitkou zabýval, avšak dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by námitka promlčení byla jakýmkoliv projevem zneužití práva na úkor stěžovatelů. Nelze klást k tíži vedlejší účastnice způsob, který se stěžovatelé rozhodli použít k uplatnění svého nároku. Předmětný nárok byl promlčen již v době, kdy stěžovatelé podali neúspěšnou žalobu na určení vlastnického práva v roce 2003, přičemž jim, resp. jejich právní předchůdkyni, nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnili v rámci let 1990 -1993. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu specifikovanou v bodě 15. odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že stěžovateli uplatněný nárok na náhradu dle § 8 dekretu č. 100/1945 Sb. by za předpokladu, že skutečně vznikl, účinností zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), tj. ke dni 1. 4. 1991, zanikl. Proto bylo nadbytečné, jak činil soud prvního stupně, zabývat se otázkou, zda nyní již je neexistující nárok promlčen či nikoliv, a rovněž otázkou aktivní legitimace stěžovatelů k uplatnění neexistujícího nároku. Ve vztahu k předestřené konkluzi o zániku nároku odvolací soud vysvětlil, že není podstatné, jaké očekávání u stěžovatelů vzbudilo vyjádření České republiky v řízení před Výborem OSN pro lidská práva, že mají stále možnost požádat Ministerstvo financí o náhradu za znárodněný majetek podle dekretu č. 100/1945 Sb., které stěžovatelé vyvolali, neboť takové vyjádření není právní skutečností, která by byla způsobilá právo na náhradu za znárodněný majetek založit. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že předmětem jejich žádosti není snaha o napravení majetkové křivdy ve smyslu restitučního zákonodárství, ale snaha o splnění povinnosti, kterou na sebe Česká republika, respektive její právní předchůdce, v minulosti zcela dobrovolně a platně převzala, tj. splnění povinnosti k náhradě za státem znárodněný majetek. Tato povinnost v minulosti vznikla na základě platného právního jednání suverénního demokratického státu a nikdy nezanikla. Proto není podle názoru stěžovatelů ve věci použitelná některá judikatura, uváděná obecnými soudy, zejm. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, neboť se v jejich případě nejedná o restituci ve smyslu restitučního zákonodárství, ale de facto o peněžitou pohledávku, která vznikla ještě před restituční legislativou. Podle stěžovatelů je výklad zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, jak ho na posuzovaný případ aplikovaly obecné soudy, příliš extenzivní a v rozporu s ústavním pořádkem. Z textu tohoto zákona totiž zcela jistě nelze učinit závěr o skutečnosti, že účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích zanikají práva a povinnosti, která na sebe Česká republika jako suverénní demokratický stát v minulosti dobrovolně převzala mimo tzv. rozhodné období vymezené zákonem o mimosoudních rehabilitacích, v době, kterou rozhodně nelze označit za období nesvobody. 8. Stěžovatelé rovněž nesdílí názor obecných soudů a vedlejšího účastníka, že jejich nárok na náhradu za znárodněný majetek je promlčen. Znárodnění podniku Josef Kudlich, továrna na pletené zboží, sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, bylo jednostranným aktem státu, pro nějž si sám stát stanovil podmínky v zákoně, které nikdy nenaplnil. Dekretem č. 100/1945 Sb. si suverénní a demokratický stát sám uložil povinnost za znárodněný majetek poskytnout náhradu. Rozhodnutí o náhradě náleželo dle § 11 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. ministrovi financí, avšak žádné takové rozhodnutí ve věci vydáno nebylo. V rozporu s dobrými mravy je pak vznesení námitky promlčení, a to zejména s ohledem na okolnosti věci i specifické postavení žalovaného ve věci, tj. státu, kde by základním principem měla být právě důvěra jednotlivce v akty veřejné moci. II. Procesní předpoklady řízení 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i říze