II.ÚS 883/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 883/22 ze dne 5. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatele Cisterciáckého opatství Osek, se sídlem Rooseveltova 1, Osek, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2022 č. j. 28 Cdo 3760/2021-256, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2021 č. j. 54 Co 222/2021-218 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. března 2021 č. j. 35 C 52/2017-174, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Národní galerie v Praze, se sídlem Staroměstské náměstí 606/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobu podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"), jíž se domáhal nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka s dohodou o vydání souboru tam specifikovaných movitých věcí (dále jen "předmětné věci"). Předmětné věci tvořily příslušenství kláštera v Oseku, který je nyní ve vlastnictví stěžovatele. Nárok na naturální restituci odůvodnil stěžovatel existencí skutečností vedoucích k majetkovým křivdám ve smyslu § 5 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání, jež spočívaly v tom, že s předmětnými věcmi nakládala Náboženská matice ke škodě stěžovatele při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem (dále jen "vyhláška č. 351/1950"). Dále poukazoval na restituční tituly podle § 5 písm. j) a k) zákona o majetkovém vyrovnání. 3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézací soud žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok II.). Nalézací soud dospěl k závěru, že předmětné věci podléhaly konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."), na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Duchcově ze dne 18. 6. 1948 č. j. 10079/48-X-249/41 (dále jen "předmětná konfiskační vyhláška"). Nalézací soud pak uzavřel, že předmětné věci byly konfiskovány ještě před počátkem rozhodného období vymezeného v § 1 zákona o majetkovém vyrovnání, a stěžovatele tudíž nelze považovat za osobu oprávněnou ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání. Předmětná konfiskační vyhláška, která je podle nalézacího soudu správním aktem, jenž byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, měla pouze deklaratorní charakter. Navíc, i kdyby předmětná konfiskační vyhláška byla považována za neoprávněně vydanou, nebylo by podle nalézacího soudu možné předmětné věci stěžovateli vydat z důvodu výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že předmětné věci byly konfiskovány postupem podle dekretu č. 108/1945 Sb. k datu nabytí jeho účinnosti, a to na základě předmětné konfiskační vyhlášky, což zakládá výlukový důvod naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání. Odvolací soud rovněž konstatoval, že z pouhého vydání předmětné konfiskační vyhlášky v rozhodném období nelze dovodit náboženskou perzekuci stěžovatele zakládající restituční titul ve smyslu § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění aproboval závěry nalézacího i odvolacího soudu, že předmětná konfiskační vyhláška měla toliko deklaratorní charakter a její vydání nepovažuje za projev perzekuce. Současně odkázal na závěry ze svého usnesení ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2522/2021 ve věci dovolání téhož stěžovatele podaného z obdobných důvodů, které taktéž bylo jako nepřípustné odmítnuto. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy svými rozhodnutími aprobovaly křivdy, jež mu byly spáchány komunistickým režimem. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že 1) opomenuly zohlednit absenci účinného provedení konfiskace předmětných věcí podle dekretu č. 108/1945 Sb. a existenci restitučního titulu spočívajícího v postupu Náboženské matice podle vyhlášky č. 351/1950, a 2) nepřihlédly k vydání předmětné konfiskační vyhlášky v rozhodném období a náboženské perzekuci stěžovatele. 7. Ad 1) stěžovatel uvádí, že obecné soudy pochybily, jestliže nepřihlédly k důkazům svědčícím o odnětí předmětných věcí stěžovateli ze strany Náboženské matice postupem podle vyhlášky č. 351/1950 a § 5 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za rozporný se závěry obsaženými v nálezech Ústavního soudu (konkrétně nálezy ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21 a ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3918/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), které přihlížejí k faktickému převzetí údajně konfiskovaných věcí. Stěžovatel poukázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož v případech, kdy je zároveň prokázáno vydání konfiskačního správního aktu podle tzv. Benešových dekretů a majetková křivda ve smyslu § 5 zákona o majetkovém vyrovnání, nelze tento restituční titul pominout. Soudy jsou povinny posoudit právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky a není-li prokázáno účinné provedení konfiskace před počátkem rozhodného období podle zákona o majetkovém vyrovnání, je majetek způsobilý vydání podle téhož zákona. Obecné soudy jsou povinny přezkoumat konfiskační vyhlášku a dále zhodnotit, zda bylo prokázáno provedení konfiskace žalovaných věcí, tedy jejich skutečné odebrání žalobci na základě dekretů prezidenta republiky před počátkem rozhodného období ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání, nikoli postupem podle jiného zákona. Rovněž stěžovatel poukazuje na závěr Ústavního soudu, podle něhož v případě kolize restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání a restitučního titulu je nutné přihlédnout ke druhému jmenovanému. 8. Stěžovatel je dále přesvědčen, že údajná konfiskace předmětných věcí nebyla účinně provedena, a již vůbec nemohla být provedena před počátkem rozhodného období. Stát přistoupil k odnětí předmětných věcí až v rozhodném období podle zákona o majetkovém vyrovnání, a to 26. 9. 1950 postupem podle vyhlášky č. 351/1950, jež tvoří restituční titul podle zákona o majetkovém vyrovnání. Protože ve zde vedeném řízení nebylo prokázáno skutečné provedení konfiskace předmětných věcí, a naopak existuje restituční titul, jsou podle názoru stěžovatele naplněny podmínky pro jejich vydání. 9. Ad 2) stěžovatel přikládá význam tomu, že předmětná konfiskační vyhláška byla vydána v červnu 1948, tedy v rozhodném období. Pokládá ji proto za projev politické a náboženské perzekuce, jíž církev čelila v období od 25. 2. 1948. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na skutečnost, že obecné soudy by měly přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo již vydáno v období nesvobody a zda bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce. Nejvyšší soud v projednávané věci k restitučnímu titulu vyplývajícímu ze zneužití tzv. Benešových dekretů nepřihlédl, resp. jej vyložil nepřiměřeně restriktivně. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož v projednávané věci není možné z vydání předmětné konfiskační vyhlášky v rozhodném období dovodit náboženskou perzekuci ani zneužití tzv. Benešových dekretů. V řízení podle zákona o majetkovém vyrovnání je třeba považovat vydání konfiskačních správních aktů po 25. 2. 1948 za prostředek náboženské perzekuce ze strany komunistického režimu a projev restitučního titulu podle § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání. 10. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel pokládá za odvážné konstatování Nejvyššího soudu, že v řízení byla prokázána absence nábožensk