II.ÚS 888/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 888/25 ze dne 30. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JB Property, s. r. o., sídlem, Ruská 2537/81a, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. 29 ICdo 196/2024 -709 (MSPH 78 INS 7618/2009, 78 ICm 385/2011), rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2024 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 486/2022-690 (MSPH 78 INS 7618/2009) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 č. j. 78 ICm 385/2011-600 (MSPH 78 INS 7618/2009), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Františka Červenky, sídlem Krásného 351/8, Praha 6 - Veleslavín, insolvenčního správce dlužníka Žarko Jovanoviče, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak i tam uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "insolvenční soud"), tak i rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jakož i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00]. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že odpůrčí žalobou podanou dne 16. 2. 2011 se vedlejší účastník jako žalobce (insolvenční správce dlužníka Žarko Jovanoviče) domáhal vůči stěžovatelce jako žalované určení, že kupní smlouva uzavřená dne 20. 3. 2007 mezi dlužníkem (jako prodávajícím) a žalovanou (jako kupující), jejímž předmětem byl byt č. X1 v budově č. p. X2 stojící na p. č. X3 a podíly na společných částech domu č. p. X2 a p. č. X3 a p. č. X1 v k. ú. Vinohrady, obec hl. m. Praha (dále též jen "kupní smlouva" nebo jen "smlouva"), je právně neúčinná. 4. Rozsudkem ze dne 5. 6. 2012 č. j. 78 ICm 385/2011-54 městský soud odpůrčí žalobě vyhověl (výrok I.), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok I.) a o nákladech státu (výrok III.). 5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2014 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 344/2012-98 (MSPH 78 INS 7618/2009) uvedený rozsudek městského soudu ze dne 5. 6. 2012 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o nákladech státu (výrok II.). 6. Na základě dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2016 sen. zn. 29 ICdo 44/2014 rozsudek vrchního soudu ze dne 8. 1. 2014 zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů (od 1. 1. 2014 právních jednání) dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní jednání (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v § 240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních jednání, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace § 242 insolvenčního zákona na právní jednání dlužníka učiněné v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku. Vyslovil, že rozhodnutí vrchního soudu není správné, neboť v intencích § 242 odst. 2 insolvenčního zákona totiž u úmyslně zkracujícího právního jednání, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno o opaku, je žalovaný. 7. Usnesením ze dne 1. 3. 2017 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 344/2012-154 (MSPH 78 INS 7618/2009) vrchní soud rozsudek městského soudu ze dne 5. 6. 2012 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 8. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2017 č. j. 78 ICm 385/2011-191 městský soud žalobu zamítl (výrok I.). Dále zamítl návrh vedlejšího účastníka na přerušení řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 9. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud usnesením ze dne 6. 2. 2019 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 1/2018-214 (MSPH 78 INS 7618/2009) rozsudek městského soudu ze dne 15. 8. 2017 ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dále odmítl odvolání proti výroku II. rozsudku insolvenčního soudu ze dne 15. 8. 2017 (výrok II.). Vrchní soud dospěl zejména k závěru, že v řízení o vyloučení bytu z majetkové podstaty dlužníka, vedeném pod sp. zn. 178 ICm 1782/2017, v němž městský soud rozhodl o zamítnutí žaloby na vyloučení bytu z majetkové podstaty dlužníka (rozsudkem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 178 ICm 1782/2017-55) s odůvodněním, že je předmětná smlouva neplatná pro porušení podmínek stanovených v § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a tyto své závěry převzal i do napadeného rozhodnutí, nelze s tímto odůvodněním souhlasit. K odvolání žalovaného (v postavení žalobce) vrchní soud rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 103 VSPH 611/2018-96, jímž rozsudek ze dne 6. 2. 2019 změnil a byt vyloučil z majetkové podstaty dlužníka, neboť neshledal smlouvu neplatnou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), pro porušení § 196a obchodního zákoníku. S ohledem na závěr vrchního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 6. 2. 2019 o platnosti smlouvy, jež se plně uplatní i v tomto řízení, vrchní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž se bude zabývat neúčinností smlouvy. 10. Rozsudkem ze dne 11. 5. 2022 č. j. 78 ICm 385/2011-600 městský soud žalobě vyhověl a určil, že kupní smlouva ze dne 20. 3. 2007 uzavřená mezi stěžovatelkou a dlužníkem o převodu bytu, je vůči věřitelům v insolvenčním řízení dlužníka vedeném u městského soudu pod sp. zn. MSPH 78 INS 7618/2009 neúčinným právním jednáním (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II.), o nákladech státu (výrok III.) a o soudním poplatku (výrok IV.). Městský soud konstatoval, že je vázán právními názory vyjádřenými v předchozích rozhodnutích vrchního soudu v tom, že předmětná smlouva a následný převod jsou platnými právními jednáními, že dlužník a stěžovatelka byli k rozhodnému dni 15. 11. 2007 osobami blízkými [argumentace vedlejšího účastníka novou právní úpravou v novém občanském zákoníku není přiléhavá, když stěžovatelka zjevně nevzala v úvahu § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"), navíc vzhledem k přechodným ustanovením se tato nová právní úprava ani nedá aplikovat na právní úkon učiněný před účinností nového občanského zákoníku], a že rozhodným datem pro posuzování zákonných podmínek neúčinnosti není datum uzavření smlouvy, ale datum právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy datum 15. 11. 2007 a že kupní cena za převod vlastnického práva k bytu byla sjednána podstatně nižší, než jeho tržní hodnota. Městský soud uzavřel, že stěžovatelce se nepodařilo vyvrátit domněnku uvedenou v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona, a proto z ní vycházel, tedy že vzhledem ke všem okolnostem jí dlužníkův úmysl zkrátit věřitele prodejem bytu pod cenou musel být znám. Protože byly splněny všechny zákonné podmínky definující úmyslně zkracující právní jednání podle § 242 insolvenčního zákona, městský soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. 11. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2023 č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH 486/2022-636 (MSPH 78 INS 7618/2009) rozsudek městského soudu ze dne 11. 5. 2022 ve výrocích I., III. a IV. potvrdil