II.ÚS 891/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 891/23 ze dne 9. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 7 Tdo 1142/2022-313, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 23. srpna 2022 č. j. 55 To 203/2022-277 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. dubna 2022 č. j. 2 T 8/2022-215, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil tak, že poté, co v zemědělském objektu vznikl fyzický konflikt mezi dvěma ženami (stěžovatelovou bývalou partnerkou na straně jedné a současnou manželkou na straně druhé), přistoupil zezadu k poškozenému, který se snažil pokračování konfliktu zamezit, uchopil jej za hlavu a povalil vzad na zem, čímž mu způsobil zlomeninu pažní kosti. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit způsobenou škodu poškozenému a zdravotní pojišťovně. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě svědeckých výpovědí všech čtyř účastníků konfliktu, nezaujatého svědka a závěru znalce. Souhrnem provedených důkazů bylo vyloučeno, že by ke vzniku poranění mohlo dojít jinak (resp. jindy). Stěžovatel přitom musel jednat přinejmenším v nepřímém úmyslu, tedy srozuměný s tím, že svým jednáním může poškozeného zranit. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání totožného jednání, jímž se dopustil přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Zároveň stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Důvodem zrušení rozsudku byla skutečnost, že podle krajského soudu stěžovatel svým jednáním nenaplnil znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Ve skutkových závěrech okresního soudu však žádné pochybení neshledal. Z provedených důkazů podle krajského soudu vyplývá, že poranění poškozenému způsobil stěžovatel svým násilným jednáním. Zároveň soud vyloučil, že by stěžovatel jednal v nutné obraně (po údajném napadení jeho manželky). Za nadbytečný (a potenciálně poškozující) označil krajský soud výslech nezletilého, který byl incidentu přítomen, neboť svědecké výpovědi přítomných dospělých jsou dostatečné. Výpovědi navíc korespondovaly se závěry znalců, které naproti tomu vyloučily skutkovou verzi prezentovanou stěžovatelem a jeho manželkou. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Závěry soudů nižších stupňů neshledal v extrémním rozporu s obsahem provedeným důkazů. Oba soudy se rovněž podrobně zabývaly věrohodností jednotlivých účastníků incidentu. Žádné pochybnosti o skutkovém stavu po provedeném dokazování nevznikly. Zároveň soudy žádný důkaz neopomněly. Popis skutku v odsuzujícím rozsudku vystihuje podle Nejvyššího soudu podstatu trestného jednání, a to včetně úmyslného zavinění. Stěžovatelův úmysl (byť nepřímý) zranit poškozeného byl přitom provedenými důkazy prokázán. Zároveň bylo vyvráceno, že by stěžovatel (či jeho manželka) byl vystaven jakémukoliv útoku, pročež nemohly být splněny podmínky pro jednání v nutné obraně. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně a zaujatě. Ze stěžovatelovy vlastní výpovědi nevyplynulo, že by se svým jednáním snažil poškozenému zabránit v ukončení potyčky mezi napadajícími se ženami. Předpojatě se podle stěžovatele vyjádřil rovněž znalec, když uvedl, že zlomeninu poškozený utrpěl "při napadení". Soudy se pak již v důsledku takto zaujatého důkazu nezabývaly skutečným mechanismem vzniku zranění poškozeného, jehož výpovědi se v tomto směru navíc měnily. 6. Stěžovatel dále namítá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť provedenými důkazy nebyla jednoznačně prokázána jeho vina, jak to vyžaduje ustálená judikatura Ústavního soudu. Soudy se nevypořádaly ani s rozpory mezi provedenými důkazy, ani s obhajobou zdůrazňovanými alternativními verzemi skutkového děje. Tato pochybení jsou zvýrazněna tím, že soudy neprovedly důležitou svědeckou výpověď. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele výslovně zpochybnil, že by soudy musely v případě protichůdných důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí) rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453). V dané věci tedy podle stěžovatele nelze určit, která ze skutkových verzí je pravdivá. Nadto se soudy opomněly vypořádat se stěžovatelem předloženým znaleckým posudkem, který potvrzoval námitky obhajoby. Svědecké výpovědi proti stěžovateli byly zaujaté ve snaze vyhnout se stíhání jedné svědkyně, která celý incident odstartovala. Především soudy nezohlednily, že poškozený si policejní hlídce na místě na žádnou bolest nestěžoval, nechoval se tak, jako by se újmy na zdraví obával a zranění tak mohlo vzniknout až později. Soudy dále nepřihlédly k podstatným rozporům ve výpovědích svědků, které stěžovatel v ústavní stížnosti vyjmenovává. 7. Další relevantní pochybení spatřuje stěžovatel ve formulaci skutkové věty, z níž nelze dovodit naplnění stěžovatelova zavinění. S tímto názorem se navíc ztotožnilo i Nejvyšší státní zastupitelství. Přestože v minulosti se Nejvyšší soud s takovou námitkou ztotožnil (např. v usnesení sp. zn. 4 Tdo 1423/2018 ze dne 4. 12. 2018), ve stěžovatelově případě totožnou argumentaci odmítl. Tím podle stěžovatele porušil ústavní princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. 8. Konečně stěžovatel namítá, že soudy odmítly provést důležitou svědeckou výpověď, která mohla potvrdit verzi obhajoby. Svědek mohl zejména popsat kontext celé konfliktní situace. Soudům nic nebránilo provést tento důkaz. Postupovaly tak v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se