II.ÚS 894/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 894/23 ze dne 13. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem, sídlem Půtova 1219/3, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. ledna 2023, č. j. 30 Cdo 3574/2022-593, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2021, č. j. 20 Co 249/2021-508, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. února 2021, č. j. 11 C 67/2018-414, ve znění opravného usnesení ze dne 25. srpna 2021, č. j. 11 C 67/2018-486, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, proti stěžovateli bylo v roce 2013 zahájeno trestní stíhání pro přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, ve stadiu pokusu spáchaného formou spolupachatelství. Okresní soud v Lounech v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 120/2013 stěžovatele nejdříve rozsudkem zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Lounech poté vydal rozsudek, kterým stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2017 obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Státní zástupce usnesením ze dne 4. 10. 2017 trestní stíhání zastavil, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Trestní řízení trvalo čtyři roky a 7 měsíců. 3. Stěžovatel se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti a následně na soud s žalobou o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Po ČR - Ministerstvu spravedlnosti jako žalované (nyní vystupuje jako vedlejší účastník) požadoval náhradu ve výši 2 893 189,29 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkové újmy a škody způsobené nezákonným trestním stíháním a nepřiměřenou délkou trestního řízení. Ministerstvo spravedlnosti v rámci mimosoudního projednání stěžovateli přiznalo a vyplatilo náhradu nákladů obhajoby ve výši 113 064,46 Kč včetně DPH a náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 30 000 Kč. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, č. j. 11 C 67/2018-414, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2021, č. j. 11 C 67/2018-486, uložil žalované zaplatit žalobci částku 295 855,72 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 1 417 209,61 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 1 600 652,61 Kč s příslušenstvím z částky 1 417 209,61 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku I jej změnil tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 136 000 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 6. Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby ve výši 126 797,79 Kč, v úrocích z prodlení s úhradou nákladů obhajoby ve výši 17 062,50 Kč, v úrocích ze zápůjček na úhradu nákladů obhajoby ve výši 15 000 Kč, v ušlé odměně stěžovatele za činnost jednatele ve společnosti X ve výši 560 000 Kč, v ušlém zisku stěžovatele za prodej obchodního podílu společnosti X ve výši 1 535 000 Kč a ve smluvní pokutě zaplacené stěžovatelem za nerealizovaný prodej tohoto obchodního podílu ve výši 250 000 Kč. Dále se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání ve výši 750 000 Kč a v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení ve výši 139 329 Kč. Stěžovatel v průběhu odvolacího řízení žalobu dále rozšířil o nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku probíhajícího kompenzačního řízení (trvající od 4. 4. 2018 do 2. 12 2021) ve výši 183 443 Kč. 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel v celém rozsahu výroků I a III a v té části výroku II, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně částky 150 000 Kč, dovoláním. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 2. 1. 2023, č. j. 30 Cdo 3574/2022-593, podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř."., odmítl. 8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 9. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, domnívá se, že byl odškodněn nedostatečně. Zdůrazňuje, že je již řadu let invalidní důchodce s výrazně sníženou možností vykonávat práci a pro svůj zhoršený zdravotní stav hůře snášel trestní i kompenzační řízení. Rozhodující část uloženého trestu stěžovatel vykonal. V důsledku trestního řízení došlo k rozvodu jeho manželství a fakticky skončila i jeho podnikatelská činnost. Stěžovatel pozbyl možnost prodat část svého obchodního podílu v obchodní společnosti X investorům, kteří v důsledku zahájení trestního stíhání stěžovatele odstoupili od uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí o prodeji části podílu. Se závěry obecných soudů, které jeho návrh na odškodnění za nerealizaci této transakce zamítly, stěžovatel znovu obsáhle polemizuje. 10. Rozsudek soudu prvního stupně v posuzované věci stěžovatel považuje do značné míry za spravedlivý. Na rozdíl od měnícího rozsudku odvolacího soudu, který pouze na základě porovnání s jedním dříve řešeným případem bez bližších těsnějších souvislostí s případem stěžovatele odškodnění snížil. S takto provedenou komparací stěžovatel nesouhlasí. Svůj případ považuje za značně specifický a případ zvolený ke komparaci považuje za nevhodný. S ohledem na inflaci, k níž v průběhu času došlo, by měly být částky, k nimž soud komparací dospěje, valorizovány. Za délku kompenzačního řízení navíc stěžovatele neodškodnily vůbec. Nesouhlasí ani s posouzením určitosti ujednání o smluvní pokutě. S důvěrou v demokratický právní stát má přece každý právo deklarovat ve smlouvě, že se stav bezúhonnosti pro smluvní strany nezmění, a učinit takové prohlášení ve formě závazku. Názor soudů, že prohlášení o bezúhonnosti stěžovatele a jeho závazek k tomu, že tento stav nebude změněn, je namístě považovat za neplatné ujednání o smluvní povinnosti a nelze k němu vázat smluvní pokutu, stěžovatel považuje za nesprávný. Takový závěr ve svém důsledku znamená, že si nikdo nemůže být jist, že nebude postaven před soud bezdůvodně jen na uvážení orgánů činných v trestním řízení. 11. Součet délky trestního a kompenzačního řízení vychází na 3034 dní. Za to mu bylo přiznáno celkem 166 000 Kč, z toho 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou trestním řízení a 66 000 Kč za jeho nepřiměřenou délkou. Stěžovateli vyšlo, že za jeden den dostal kompenzaci ve výši 55 Kč, kterou snížil o inflaci, a dospěl k částce, která nepostačí ani na zakoupení jedné kávy. Stěžovatel ji považuje za naprosto nezpůsobilou plnit kompenzační funkci. 12. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 14. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno