II.ÚS 898/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 898/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TELECONSULT-INTERNATIONAL, s r.o., sídlem Jánský vršek 311/6, Malá Strana, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021 č. j. 4 Cmo 121/2016-1253 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2022 č. j. 23 Cdo 2172/2021-1283; za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je obchodní společností, která v 90. letech minulého století na českém trhu provozovala tzv. audiotextové služby. Jejich obsah spočíval v tom, že zákazníci mohli volat na telefonní čísla se speciálními předvolbami (pamětníci si vzpomenou na 0609...), na kterých jim za vysoké sazby (až 60 Kč/minutu) byly poskytovány služby typu výherních soutěží, sdělování horoskopů či možnost inzerce. Více než 20 let trvající soudní spor se ve zkratce vedl o náhradu škody ve výši cca 50 milionů Kč; škoda dle stěžovatelky (v řízení v roli žalobkyně) vznikla od dubna do října 1998 tím, že jí v daném období výrazně (až o 90 %) poklesl objem tržeb z audiotextových služeb. Stěžovatelka měla za to, že příčinou vzniku škody (spočítané jako rozdíl mezi předchozími "standardními" a sníženými tržbami v rozhodném období) byla manipulace s hovory úpravou technického zařízení ze strany zaměstnanců tehdejší operátorky telekomunikační sítě SPT Telecom (v řízení v roli žalované, nyní jako O2 Czech Republic, a.s.). Právě prostřednictvím její sítě a na základě vzájemných smluvních ujednání stěžovatelka audiotextové služby veřejnosti poskytovala. Podle stěžovatelky žalovaná nepředejitím manipulace porušila své smluvní závazky a prevenční povinnost. Žalovaná jakoukoliv odpovědnost odmítala a domněnku o manipulaci s hovory či technickým zařízením vyvracela, pokles tržeb stěžovatelky přisuzovala jiným důvodům. 3. V příslušném sporu proběhlo několik "kol" řízení před obecnými soudy, ve kterých musel nalézací a odvolací soud reagovat na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu. V roce 2016 Městský soud v Praze nárok stěžovatelky zamítl (až na malou část ve výši 1,7 milionu Kč za květen 1998). Výrok ve stručnosti založil na tom, že nebyla prokázána nějaká manipulace žalované s hovory, její technické zařízení netrpělo žádnými vadami. Naopak poukázal na jiné důvody, které mohly snížení objemu hovorů (a tržeb stěžovatelky) způsobit, konkrétně uváděl zásah žalované proti svým zaměstnancům, kteří předtím dokázali volat na linky stěžovatelky zdarma, vliv mělo též snížené reklamní úsilí stěžovatelky či vstup konkurence na trh. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze potvrdil napadeným rozsudkem zamítnutí žaloby, přičemž stěžovatelce nepřiřkl ani onu menší část nároku za květen 1998. Rozsudek nalézacího soudu včetně zjištěného skutkového stavu pokládal odvolací soud za přesvědčivý. Vypořádal se též s hlavní námitkou stěžovatelky v odvolání týkající se ediční povinnosti. Stěžovatelka totiž chtěla odpovědnost žalované za škodu prokázat srovnáním mezi počtem hovorů zaznamenaných před vstupem na ústřednu žalované (tzv. počítadlo hovorů na vstupu) a počtem hovorů skutečně přenesených na linky stěžovatelky poté, co hovory prošly zmíněnou ústřednou (tzv. počítadlo hovorů na výstupu). Případný rozdíl mezi oběma hodnotami by ukázal, kolik hovorů se u žalované "ztratilo". Problémem bylo, že první údaj žalovaná v řízení nedoložila s tím, že jím nedisponuje, což stěžovatelka považovala za porušení ediční povinnosti, dovozené v předchozím zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci (rozsudek ze dne 30. 9. 2019 č. j. 32 Cdo 4933/2017-1188). Odvolací soud nicméně došel k závěru, že stěžovatelka nejprve jasně nenaznačila, k čemu by jí požadovaný údaj byl, a dále že žalovaná neměla povinnost tento údaj shromažďovat, popřípadě nebylo technicky možné všechny hovory zaznamenat kvůli analogovému charakteru části sítě. K tomu, i kdyby snad data teoreticky k dispozici byla, nešlo by z nich stejně zjistit příčinu vzniku případného rozdílu mezi vstupními a výstupními údaji, což je nezbytnou podmínkou pro možnou náhradu škody. Dodal také, že autentické údaje o objemu hovorů na vlastní straně (tj. po průchodu ústřednou stěžovatelky) nepředložila ani stěžovatelka. Nejvyšší soud tentokrát již dovolání stěžovatelky odmítl, závěry odvolacího soudu byly podle něj plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a to včetně jím vydaných předchozích rozhodnutí v nyní přezkoumávaném řízení. 4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 5. Stěžovatelka s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí. V rozsáhlé a pečlivě zpracované ústavní stížnosti se soustředí především na zmíněnou otázku ediční povinnosti. Zjednodušeně tvrdí, že žalovaná dosáhla úspěchu ve sporu jen díky tomu, že odmítla vydat klíčový důkaz, ke kterému protistrana (stěžovatelka) neměla přístup. Údaje z počítadla na vstupu přitom dle jejího názoru prokazatelně existovaly a žalovaná je v průběhu sporu zřejmě zlikvidovala. Stěžovatelka cituje judikaturu Ústavního soudu, podle které může obecný soud přistoupit k obrácení důkazního břemene, jestliže strana není schopna prokázat rozhodnou skutečnost v důsledku protiprávního jednání odpůrce. Tutéž logiku zdůraznil v předchozím kole přezkoumávaného řízení i Nejvyšší soud a je s podivem, že se jí Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku nedržel (a že to poté Nejvyšší soud v napadeném usnesení akceptoval). Zároveň odvolací ani dovolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu neměla žalovaná údaje k dispozici a proč nebyla povinna je shromažďovat. 6. Druhý okruh námitek stěžovatelky směřuje proti extrémnímu rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Konkrétně jsou rozporovány závěry odvolacího soudu vztahující se k alternativním vysvětlením poklesu objemu hovorů na linky stěžovatelky ve sledovaném období. Chybná je úvaha, která příčinu hledá ve snaze žalované zamezit jejím zaměstnancům využívat bezplatně služby stěžovatelky, neboť volání ze služebních linek žalované tvořilo maximálně 2 % provozu stěžovatelky. Souladné s realitou není rovněž tvrzení, že většina hovorů na linky stěžovatelky pocházela z analogové části sítě, a proto nemohla žalovaná tyto hovory na vstupu zaznamenat. Zatřetí neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že kvůli vedoucímu postavení stěžovatelky na trhu audiotextových služeb zaměřených na možnost výhry se většina hovorů na linky stěžovatelky týkala právě různých výherních soutěží. Tuto teorii přitom odvolací soud použil pro podporu jeho již uvedené teze, že pokles objemu hovorů byl spojen se zásahem žalované proti jejím zaměstnancům, kteří využívali bezplatného volání právě za účelem získání výher (a nikoliv kvůli využívání nevýherních audiotextových služeb). 7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 8. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projedn