II.ÚS 899/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 899/22 ze dne 9. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Richarda Vítka, zastoupeného Mgr. Ivanem Fryčem, advokátem, sídlem Květinková 2579/23, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022 sp. zn. 22 Cdo 20/2022-341 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. září 2021 č. j. 83 Co 45/2021-319, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Täubela, LL.M., zastoupeného Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem, sídlem Sokolovská 68/105, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 3. 2022, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Shrnutí napadených rozhodnutí 2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se stal v roce 2016 vlastníkem pozemku parc. č. st. X1, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 104 m2, na LV č. X2, v katastrálním území J., obec J. (dále jen "pozemek stěžovatele"), jehož součástí je stavba (budova) č. ev. X3, stavba pro rodinnou rekreaci. Rovněž se stal vlastníkem přilehlého pozemku parc. č. X4, který podle územního pánu tvořil nádvoří této stavby. Uvedená stavba je situována uprostřed vedlejším účastníkem vlastněného pozemku č. X5, trvalý trávnatý porost, o výměře 4 395 m2, zapsaného na LV č. X6, v katastrálním území J., obec J. (dále jen "pozemek vedlejšího účastníka"). Stěžovatel se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhal zřízení a povolení soudem věcného práva služebnosti nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně průchodu a průjezdu přes pozemek vedlejšího účastníka, a to ve prospěch svého pozemku. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 12. 2020 č. j. 19 C 211/2017-238 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Dokazováním bylo zjištěno, že stěžovatel pozemek kupoval zjevně za výrazně sníženou kupní cenu za účelem spekulace, kdy spoléhal na to, že si cestu přes pozemek vedlejšího účastníka vynutí pohrůžkami, a pokud nebude jeho nátlak úspěšný, že mu nadepsaný soud povolí zřízení nezbytné cesty, čímž cena jeho pozemku stoupne. Podle okresního soudu by však bylo zneužitím práva, pokud by nabyvatel dosáhl zvýšení ceny pozemku povolením nezbytné cesty za situace, kdy pozemek koupil za sníženou cenu s vědomím, že není spojen s veřejnou sítí komunikací, a pro zajištění přístupu před koupí ničeho neučinil. K zamítnutí žaloby proto postačovalo, že byla prokázána hrubá nedbalost stěžovatele ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Okresní soud z výpisu z katastru nemovitostí a map tam založených, stejně jako z protokolu o ohledání věci (předmětných nemovitostí) soudem dne 30. 10. 2019 dále zjistil, že ani vyhověním žalobě by nevznikl stěžovateli přístup na veřejnou komunikaci. Nebyla dána přímá návaznost pozemku vedlejšího účastníka na tuto komunikaci a stěžovatel neprokázal, že o dalších přístupech přes jiné pozemky jedná, případně je má zajištěny. 4. Výrok rozsudku okresního soudu ve věci samé, proti němuž podal stěžovatel odvolání, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 9. 2021 č. j. 83 Co 45/2021-319. Krajský soud uvedl, že podmínkou pro zřízení nezbytné cesty je, že vlastník nemovité věci není současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka k nemovité věci nelze zajistit jinak. Přilehlým pozemkem se nerozumí jen pozemek bezprostředně přilehlý k pozemku vlastníka, ale všechny pozemky, kterých je ke zřízení cesty zapotřebí, tedy i pozemky vzdálenější. Soud přitom povolí pouze jednu nezbytnou cestu, která ale může vést přes více pozemků. Z účelu nezbytné cesty vyplývá, že jejím zřízením musí být zajištěn přístup k veřejné cestě. Není-li tato podmínka splněna, nelze nezbytnou cestu povolit. Z uvedeného vyplývá, že žadatel o nezbytnou cestu musí buď požadovat její zřízení přes všechny dotčené pozemky tak, aby bylo zajištěno dostatečné spojení jeho nemovitostí s veřejnou cestou a označit jako žalované všechny jejich vlastníky, nebo musí tvrdit a prokázat, že přes další pozemky, které leží mezi jeho nemovitostí a veřejnou cestou, má k okamžiku rozhodování soudu přístup zajištěn. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že i kdyby byla nezbytná cesta přes pozemek vedlejšího účastníka povolena, stěžovateli by spojení s veřejnou cestou nezajistila. Samotný stěžovatel v řízení před okresním soudem uvedl, že přístup přes další pozemky k veřejné cestě zajištěn nemá a že by vyhověním žalobě ke spojení s veřejnou cestou nedošlo. Žalobě proto nemohlo být vyhověno. Za těchto okolností již bylo nadbytečné se zabývat tím, zda povolení nezbytné cesty nebrání některá ze skutečností uvedených v § 1032 občanského zákoníku. Krajský soud závěrem uznal, že úvahy okresního soudu nebyly kompletní. Při posuzování naplněnosti předpokladů pro povolení nezbytné cesty nebylo vzato v potaz, že právo nezbytné cesty nemusí nutně zahrnovat právo jízdy vozidly, ale může, s ohledem na konkrétní okolnosti, spočívat i jen v právu stezky. Dané okolnosti posuzované věci nevylučovaly, že by žalobci právo stezky mohlo svědčit, tyto úvahy ale s ohledem na výše uvedené nemohly nic změnit na výsledku řízení. 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 22 Cdo 20/2022-341 pro jeho vady. Stěžovatel uvedl dvě kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ačkoli z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být pro jednu (konkrétní) právní otázku splněno vždy pouze jedno z nich (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Nadto stěžovatel neuplatnil v dovolání ani způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Vytkl-li krajskému soudu vady řízení, nevymezil k nim právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Dovolacím důvodem není nesprávné právní posouzení otázky spojení pozemku stěžovatele s veřejnou cestou, která má být účelovou komunikací vedoucí k pozemku vedlejšího účastníka. Krajský soud totiž své rozhodnutí na řešení dovolatelem položené otázky nezaložil, nýbrž učinil závěr, že i kdyby nezbytná cesta přes pozemek vedlejšího účastníka byla povolena, stěžovateli by spojení s veřejnou cestou nezajistila. Protože stěžovatel v řízení před krajským soudem námitku o napojení pozemku vedlejšího účastníka na účelovou komunikaci neuplatnil a krajský soud se touto otázkou nezabýval, napadený rozsudek nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci. S tvrzením, že se účelová komunikace vedoucí k pozemku vedlejšího účastníka nachází na pozemcích označených v dovolání, přichází stěžovatel poprvé až v dovolání, v němž však nové skutečnosti uplatnit nelze. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu svého uvážení, a tudíž rozhodnutím o posledním zákonném procesním prostředku k ochraně jeho práva ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je právě napadený rozsudek krajského soudu. Přesto napadá také usnesení Nejvyššího soudu. Formalistickým odmítnutím jeho dovolání měla být rovněž porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Podle stěžovatele dovolání naplnilo předpoklady přípustnosti a Nejvyšší soud měl rozpoznat závažné vady předcházejícího řízení, a již z tohoto důvodu dovolání projednat [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59)]. Uvádí-li Nejvyšší soud, že stěžovatel v řízení neuplatnil námitku o napojení pozemku vedlejšího účastníka na veřejnou cestu, jde o mylný názor. Lze poukázat na doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2020, v němž je navrženo provedení řady důkazů, z nichž je patrna vyšlapaná cesta. Stěžovatelem byly doloženy písemné důkazy, že pozemek vedlejšího účastníka i pozemek stěžovatele mají po desítky let spojení s veřejnou cestou formou účelové komunikace na pozemcíc