II.ÚS 90/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 90/21 ze dne 25. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Jelínka, zastoupeného Mgr. Davidem Matějkou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2120/2020-179 ze dne 5. 11. 2020, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 23/2020-155 ze dne 19. 2. 2020 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 12 C 384/2017-132 ze dne 17. 9. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny. Dále namítá porušení čl. 4 Ústavy. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Kolíně (dále též "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ze dne 17. září 2019 č. j. 12 C 384/2017-132 určil, že žalobkyně Helena Čížková je vlastnicí pozemku p. č. X1, umístěného v obci a katastrálním území Ž., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaným byl stěžovatel. Soud prvního stupně předně vyložil, že: "je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví předmětné nemovitosti, neboť je třeba uvést do souladu faktický stav se zápisem v katastru nemovitostí." Z hlediska merita věci uzavřel, že: "žalobkyně v roce 1971 řádně uzavřela kupní smlouvu, která byla sepsána formou notářského zápisu, zaplatila prodávající straně kupní cenu i notářské poplatky za registraci smlouvy. Vlastnictví v tehdejší době se nabývalo registrací smlouvy. Smlouva byla registrována, což dokládá kniha registrací zdejšího soudu a soud má tedy za to, že žalobkyni svědčí vlastnické právo k nemovitosti." Podle napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyni již v roce 1972 jako vlastníkovi bylo povoleno zboření domu č.p. X2 na předmětném pozemku. Kupní smlouva, na základě které žalobkyně nemovitost získala, byla sepsána notářem, byla v knize registrací zaregistrována a soud má za to, že osvědčovala vůli původního vlastníka nemovitosti prodat. Stejně tak skutečnost, že vlastníkem nemovitosti je žalobkyně, potvrdili i další svědci, zejména bývalý manžel a syn žalobkyně, kteří vypověděli, že žalobkyně užívala nemovitost od roku 1971, nemovitost byla oplocena jako celek spolu s nemovitostí žalobkyně. Až v roce 2015 se žalobkyně dozvěděla v době, kdy stěžovatel chtěl nemovitost prodat, že není vlastníkem. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2020 č. j. 20 Co 23/2020-155 rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování odvolací soud vyšel mj. ze zjištění, že: "žalobkyně poté, kdy uzavřela s právní předchůdkyní žalovaného kupní smlouvu, sporný pozemek držela a užívala jako svůj vlastní. Po koupi pozemku odstranila z pozemku stavbu domu, pozemek připlotila ke svým pozemkům, a spolu s těmito pozemky užívala sporný pozemek jako jeden celek." Stěžovatel své odvolání založil na skutkové a právní argumentaci, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnictví naléhavý právní zájem, neboť svůj nárok uplatňuje po 46 letech od uzavření předmětné kupní smlouvy, že soud prvního stupně nezohlednil, že žalovaný nabyl uvedený pozemek v dobré víře, že předmětná kupní smlouva je neplatná, neboť se nezachoval její originál, dále z důvodu, že v plné moci udělené prodávající Marií Dařbujánovou pro její sestru Annu Jelínkovou není uvedeno, že prodávající zmocňuje svou zástupkyni k prodeji nemovitosti, a konečně, že v kopii kupní smlouvy je u podpisů na místo správného Anna Jelínková napsáno Anna Lísková. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ovšem (v rámci bodů 18 až 23) podrobně vyložil, proč podle jeho názoru předmětná kupní smlouva není stižena absolutní neplatností a proč shledal uplatněnou odvolací argumentaci žalovaného za nedůvodnou. S ohledem na učiněná skutková zjištění vyložil, že i když se nezachoval originál kupní smlouvy, z obsahu notářského spisu je zřejmé, že smlouvu podepsala Anna Jelínková. Kupní smlouva byla doručena na tehdejší středisko geodézie, avšak nyní již nebylo zjištěno, z jakého důvodu nedošlo k zápisu do tehdejší evidence nemovitostí, když lze předpokládat, že se smlouva u tohoto střediska geodézie ztratila. Odvolací soud také výkladem předmětné plné moci dospěl k závěru, že v dané věci byla podepisující Anna Jelínková zmocněna k uzavření předmětné kupní smlouvy. Připustil sice, že v plné moci je uveden pouze dům č. p. X2 v Ž., nikoliv též pozemek č. X1, nicméně z dotazníku a čestného prohlášení, které podala prodávající Marie Dařbujánová, bylo zjištěno, že úmyslem prodávající bylo prodat dům č. p. X2 a parcelu č. X1, na které dům stál. K tomu pak odvolací soud vyložil, že podle tehdejší úpravy registrace smluv muselo být součástí kupní smlouvy na dům i vypořádání vztahu k pozemku, na kterém stavba stojí. Byl-li pozemek i stavba ve vlastnictví prodávajícího, prodávala se stavba s pozemkem, pokud nebyl vlastník stavby vlastníkem pozemku, bylo k pozemku zřízeno užívací právo, a notář vypořádal v kupní smlouvě i vztahy vyplývající z práva užívání. Státní notář v roce 1971 posoudil plnou moc jako dostatečně určitou k tomu, aby sepsal s přítomnou zástupkyní prodávající kupní smlouvu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že plná moc, s ohledem na další listiny založené v notářském spise, je dostatečně určitá, a tedy platná. Odvolací soud pak nad rámec výše uvedeného (coby obiter dictum) uvedl, že: " i kdyby bylo prokázáno, že kupní smlouva byla absolutně neplatná podle tehdy platných zákonů, pak s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu (např. II. ÚS 504/04, I. ÚS 2576/10), by žalobkyně nemovité věci vydržela." 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 24 Cdo 2120/2020-179 ze dne 5. 11. 2020 odmítl stěžovatelovo dovolání a vysvětlil, že odvolací soud na řešení otázky vydržení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku své rozhodnutí nezaložil, přičemž při vyložení uvedeného právního názoru (do jisté míry coby obiter dictum) tak neučinil ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je primární povinností soudu při rozsouzení věci v písemném vyhotovení odůvodnění svého rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající použití příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav, přičemž je nepřijatelné činit (tzv. na výběr) možné alternativní aplikační úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 sp. zn. 30 Cdo 789/2016). 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že obecné soudy o nároku žalobkyně, v jehož důsledku bylo stěžovateli odejmuto vlastnické právo k pozemku, rozhodly na základě nedostatečných podkladů, neboť nebyl přeložen originál kupní smlouvy z roku 1971. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by byl žalobkyní prokázán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Na notářském zápise předloženém žalobkyní jsou podle stěžovatele nesrovnalosti zakládající pochybnost o pravosti a věrohodnosti předloženého notářského zápisu - na zápise je uvedena Lísková Anna a Lísková Helena, avšak na stejnopise je Lísková Anna škrtnuta a ručně přepsáno na Jelínková Anna. Razítko registrace (tedy podklad, ze kterého obecné soudy primárně dovodily, že žalobkyně je vlastníkem pozemku) je obsaženo pouze na plné moci, avšak nikoliv na samotném notářském zápisu. Pokud by měla být registrace platná, pak by podle stěžovatele toto razítko v souladu s tehdy platnými a účinnými právními předpisy muselo být obsaženo na notářském zápise. Navíc plná moc, na které je razítko registrováno obsaženo, podle stěžovatele neopravňovalo k prodeji pozemku a tedy tato plná moc je neplatná. Podpis na plné moci podle stěžovatele není podpisem paní Dařbujánové (právní předchůdkyně stěžovatele). Stěžovatel tvrdí, že došlo k zásahu do jeho vlastnického práva a že v daném případě existuje celá řada uvedených nedostatků a pochybností, ke kterým měly obecné soudy přihlédnout a nečinit tak na základě takovýchto nedostatečných skutkových zjištění nesprávný závěr spočívající v přiznání vlastnického práva žalobkyni na úkor odejmutí vlastnického práva stěžovatele nabytého legitimně a v dobré víře. 6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění pod