II.ÚS 90/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 90/22 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Luťanské, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/54, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 20 Cdo 3116/2021-110, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2021 č. j. 72 Co 165/2021-73 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. září 2020 č. j. 67 EXE 2399/2015-22, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. II. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Na základě pověření vydaného obvodním soudem dne 17. 5. 2015 č. j. 67 EXE 2399/2015-12 je soudním exekutorem JUDr. Igorem Ivankem, Exekutorský úřad Praha 10, proti bývalému manželu stěžovatelky vedena exekuce pro pohledávku oprávněné České republiky - Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím a dále pro náklady oprávněné a náklady exekuce, a to na základě exekučního titulu, kterým je vykonatelné usnesení Policie České republiky, OŘ policie Praha IV. ze dne 21. 12. 2014, č. j. KRPA-485710/TČ-2014-001411-P4. Soudní exekutor vydal dne 17. 6. 2015 exekuční příkaz č. j. 167 EX 9259/15-97 k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky coby manželky povinného u peněžního ústavu. Stěžovatelka dne 20. 7. 2018 uzavřela s povinným dohodu o vypořádání společného jmění a společného bydlení a uspořádání dalších právních vztahů pro dobu po rozvodu manželství. Manželství stěžovatelky a povinného bylo rozvedeno rozsudkem obvodního soudu ze dne 22. 11. 2018 č. j. 11 C 222/2018-37, který nabyl právní moci dne 14. 1. 2019. Dne 18. 5. 2020 stěžovatelka navrhla částečné zastavení exekuce co do exekučního příkazu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 167 EX 9259/15-97 k provedení exekuce přikázáním pohledávky z jejího účtu vedeného u peněžního ústavu. Poukázala přitom na skutečnost, že její manželství s povinným bylo rozvedeno, přičemž s povinným uzavřela dohodu o vypořádání jejich společného jmění, dle které byly do jejího výlučného vlastnictví přikázány její příjmy z pracovního poměru či jiné její příjmy a dále veškeré zůstatky na účtech vedených na její jméno. Předmětný účet dle názoru stěžovatelky proto nadále není možné exekučně postihovat, neboť na něm ani z části nejsou prostředky, které by jinak náležely do společného jmění. 4. Návrh stěžovatelky na částečné zastavení exekuce byl usnesením obvodního soudu ze dne 3. 9. 2020 č. j. 67 EXE 2399/2015-22 zamítnut. Toto rozhodnutí bylo usnesením městského soudu ze dne 13. 5. 2021 č. j. 72 Co 165/2021-73 potvrzeno. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 11. 2021 č. j. 20 Cdo 3116/2021-110 odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť jím byl napaden výrok o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč. III. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem městského i obvodního soudu, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro částečné zastavení exekuce dle § 262b odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Naopak poukázala na znění prvně uvedeného ustanovení, v jehož větě první je uvedeno, že "[v]ýkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů." V této souvislosti stěžovatelka upozornila na skutečnost, že s povinným dne 20. 7. 2018 uzavřela dohodu o vypořádání společného jmění, na jejímž základě do jejího výlučného vlastnictví připadly mj. veškeré finanční prostředky nacházející se na účtech vedených na její jméno, tedy i na účtu, který byl soudním exekutorem předmětným exekučním příkazem postižen. K zániku společného jmění pak došlo ke dni 14. 1. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství, v němž soud mj. schválil vypořádání majetkových poměrů manželů dohodou. Protože tedy na předmětném bankovním účtu nejsou nadále ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů, měla být exekuce dle názoru stěžovatelky vůči jejímu majetku zastavena. Stěžovatelka v této souvislosti obvodnímu i městskému soudu vytkla kromě nesprávného právního posouzení též to, že věc dostatečně skutkově neobjasnily, když neprovedly žádný důkaz k ověření tvrzení stěžovatelky, že na předmětném bankovním účtu se nachází pouze její výlučné prostředky, a o skutečnosti, že stěžovatelka má tuto skutečnost prokázat, resp. navrhnout soudu důkazy k jejímu prokázání, stěžovatelku ani nepoučily. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla to, že její dovolání odmítl jak nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, aniž by se zabýval tím, zda dovoláním napadenými rozhodnutími nebyla porušena její ústavně garantovaná práva. IV. 6. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, a byla podána včas. Posledně uvedený závěr pak Ústavní soud učinil nejen ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, ale též jde-li o napadená usnesení městského a obvodního soudu, přestože stěžovatelka proti uvedeným rozhodnutím brojila dovoláním, ačkoli toto bylo objektivně nepřípustné z důvodu dle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud však nemohl odhlédnout od skutečnosti, že se stěžovatelka při podání dovolání řídila nesprávným poučením, kterého se jí od městského soudu dostalo. Lhůta pro podání ústavní stížnosti se proto rovněž ve vztahu k usnesením městského a obvodního soudu odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. V. 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 8. Jde-li konkrétně o proces interpretace a aplikace "podústavního práva" obecnými soudy, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 9. Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, je její podstatou nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obvodního soudu a městského soudu, že v dané věci n