II.ÚS 90/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 90/26 ze dne 28. 4. 2026 Rozhodování o nařízení předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Martinou Urbanovou, advokátkou, sídlem Labuťská 791/7, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 303/2025-76 ze dne 13. října 2025, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553/17, Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 303/2025-76 ze dne 13. října 2025 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění: I. Shrnutí skutkových a procesních okolností 1. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou nyní již bývalí manželé, manželství uzavřeli v roce 2010 a pravomocně byli rozvedeni dne 3. září 2025. Společně vychovávají své tři potomky, kteří trvale žijí na adrese X ("domácnost nezletilých"). Péče rodičů o nezletilé probíhá tak, že se stěžovatelka a vedlejší účastník pravidelně střídají v jejich domácnosti vždy v týdenních intervalech. 2. Dne 14. září 2025 došlo mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem k verbálnímu konfliktu, který vznikl v důsledku neshod ohledně nakládání s nemovitým majetkem spadajícím do společného jmění manželů. Tento konflikt měl následně přerůst i ve fyzickou potyčku, při níž utrpěla újmu především stěžovatelka. V reakci na tento incident podala stěžovatelka dne 16. září 2025 k Okresnímu soudu v Mělníku ("okresní soud") návrh na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("z. ř. s."). 3. Svým návrhem se stěžovatelka domáhala po soudu, aby vedlejšímu účastníkovi uložil opatření nezdržovat se v době péče stěžovatelky o nezletilé na adrese jejich domácnosti a zároveň se zdržel setkávání se stěžovatelkou. Okresní soud usnesením č. j. 19 Nc 12/2025-52 ze dne 17. září 2025 návrhu stěžovatelky vyhověl a navržená opatření, s výjimkou připuštění nezbytného setkávání účastníků pro účely předání a přebrání nezletilých při péči o ně, vedlejšímu účastníkovi uložil, a to v trvání jednoho měsíce. 4. Okresní soud vzal za osvědčené, že vedlejší účastník stěžovatelku napadl. Jednání vedlejšího účastníka nicméně okresní soud shledal jako zcela hraniční pro možnost vyhovění návrhu, zejména s ohledem na poměrně nízkou intenzitu následků způsobených napadením. 5. Proti usnesení okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze ("krajský soud") usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy. 6. Krajský soud se s argumentací okresního soudu neztotožnil a došel k závěru, že v posuzovaném případě nejsou naplněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Podle krajského soudu stěžovatelka neosvědčila společné bydlení s vedlejším účastníkem, ani že by společné bydlení pro ni bylo z důvodu tělesného nebo duševního násilí nesnesitelné. Navíc stěžovatelkou tvrzené jednání nenaplňuje podle krajského soudu znaky domácího násilí. II. Argumentace stěžovatelky 7. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že jím byla porušena její práva podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 8. Námitky stěžovatelky lze rozdělit podle jednotlivých práv, do kterých bylo podle ní postupem krajského soudu zasaženo. V první řadě stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toho se měl krajský soud dopustit tím, že na posuzovaný případ aplikoval zákonná ustanovení, která v době jeho rozhodování již byla novelizována. Krajský soud tak podle stěžovatelky nereflektoval zákon č. 78/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí, který přinesl v oblasti ochrany proti domácímu násilí koncepční změnu. Ve svém rozhodnutí krajský soud přesto použil právní pojmy, které se v platném a účinném znění novelizovaných právních předpisů již neobjevují. 9. Za druhé, stěžovatelka namítá porušení svého práva na zachování lidské důstojnosti a cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Podle ní krajský soud svým rozhodnutím bagatelizoval újmu, která stěžovatelce vznikla. Tím tak popřel účel právní ochrany osob ohrožených domácím násilím, když požadoval, aby násilné jednání vedlejšího účastníka bylo opakované a ve vyšší intenzitě. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky 11. Krajský soud v Praze ve vyjádření zrekapituloval, že návrh stěžovatelky neshledal jako důvodný vzhledem k rozhodujícímu stavu v době vydání usnesení okresního soudu (viz bod 17 napadeného usnesení krajského soudu). Dále uznal, že nesprávně citoval ustanovení § 751 odst. 1 občanského zákoníku a že by bylo vhodné v odůvodnění usnesení odkázat na účinné znění § 3021 občanského zákoníku. Současně však dospěl k závěru, že tyto nedostatky neměly vliv na věcnou správnost napadeného usnesení. 12. Vedlejší účastník navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl. Podle něj je návrh stěžovatelky nepřípustný, jelikož stěžovatelka nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, zejména nepodala návrh ve věci samé. Zároveň platí, že i pokud by byla stěžovatelka se svým návrhem před Ústavním soudem úspěšná, nedosáhla by požadovaného stavu, neboť předběžné opatření by již nebylo účinné. 13. Vedlejší účastník dále nesouhlasí s tím, jak stěžovatelka vylíčila jejich vzájemný konflikt. Podle vedlejšího účastníka není uchylování se k násilí součástí jeho povahy. Vedlejší účastník se tak za nic stěžovatelce nikdy nemstil ani se neuchýlil k jakémukoliv zastrašování nebo zneužití fyzické převahy nad ní. Stěžovatelka tak neosvědčila, že by se dopustil jednání vykazujícího znaky domácího násilí. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uzavřel, že se podle něj jedná o zbytečný rozbroj, který není ničím odůvodněný. Zrušením napadeného usnesení krajského soudu hrozí vznik "nálepky" vedlejšího účastníka jako násilníka. Tento argument by následně mohl být použit v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo v řízení ve věci péče o nezletilé. 14. Stěžovatelka v replice shrnula, že pochybení krajského soudu nelze považovat za formální nebo stylistickou chybu, ale o zjevnou aplikaci neplatného právního předpisu na rozhodovanou věc. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka uvedla, že předběžné opatření v posuzované věci má zcela odlišnou povahu než "klasická" předběžná opatření. Ústavní stížnost je tak podle ní přípustná. Zároveň podle ní vedlejší účastník nepřijal alespoň dílčí odpovědnost za své jednání, nikdy se neomluvil a své chování jako nežádoucí nevnímá, což stěžovatelka považuje za bagatelizaci domácího násilí, proti kterému má novelizovaná právní úprava dotčených zákonů bránit. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 15. Oblast právní ochrany proti domácímu násilí doznala s účinností zákona č. 78/2025 Sb. podstatných změn. Do občanského zákoníku byla od 1. července 2025 včleněna zákonná definice domácího násilí (§ 3021 občanského zákoníku), změnou prošla rovněž procesní úprava řízení o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí obsažená v § 400 a násl. z. ř. s. 16. Jelikož návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí byl podán dne 16. září 2025, tedy již za účinnosti zákona č. 78/2025 Sb., byly obecné soudy podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky povinny na věc aplikovat dotčená ustanovení občanského zákoníku a zákona o zvláštních řízeních soudních ve znění této novely. 17. Ústavní soud tak nejprve s ohledem na stížnostní argumentaci stěžovatelky posoudil, zda krajský soud své povinnosti dostál. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak nebylo. Krajský soud totiž při svém rozhodování pochybil v samotném základu právního posouzení, když jednak zčásti aplikoval ustanovení v jejich neúčinném znění, a dále část relevantních ustanovení neaplikoval vůbec. 18. Předně, krajský soud v napadeném usnesení výslovně cituje ustanovení § 751 odst. 1