II.ÚS 904/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 904/22 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fryče, zastoupeného Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou, se sídlem se sídlem Slezská 949/32, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2022, č. j. 30 Cdo 604/2021-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2020, č. j. 14 Co 406/2019-116, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. října 2018, č. j. 31 C 117/2017-47, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení svobody podnikat a vlastnit majetek zaručených čl. 26 a čl. 11 Listiny, jakož i práva vylučujícího libovůli při rozhodování soudů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatel se po Ministerstvu průmyslu a obchodu domáhal náhrady škody 120 000 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout následkem narušení spravedlivé konkurence na polygrafickém trhu. V letech 2007 až 2014 totiž Česká republika zahájila programy dotační podpory podnikání (Operační program podnikání a inovace, dále jen "OPPI"). V rámci tohoto programu přidělila dotace tržním konkurentům stěžovatele. Tím došlo dle stěžovatele k značnému narušení spravedlivé soutěže na polygrafickém trhu. Před rokem 2007 vykazovala obchodní korporace zisk ročně zhruba 10 000 000 Kč při obratu 180 000 000 Kč ročně. V důsledku protiprávně narušené hospodářské soutěže ztratila společnost stěžovatele konkurenceschopnost. Byl na ni dne 28. 1. 2014 podán návrh na insolvenci a dne 14. 2. 2014 byl vyhlášen konkurs. Tímto byla zmařena celoživotní investice stěžovatele do společnosti a znehodnocen jeho majetek spočívající v podílu ve společnosti. Výše škody byla rozdílem hodnoty společnosti před zásahem narušujícím hospodářskou soutěž a po něm. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 zamítl soud žalobu na zaplacení 120 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 1. 2017 do zaplacení (výrok I.) a uložil stěžovateli (žalobci) zaplatit žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu náklady řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Podle obvodního soudu nebyl stěžovatel aktivně věcně legitimován, nadto o dotace ani nežádal a v obecné rovině na ně není právní nárok. 3. Stěžovatel brojil proti rozsudku obvodního soudu odvoláním. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí potvrdil, avšak lehce korigoval závěry prvostupňového soudu. Nedostatek věcné legitimace sice shledal, avšak nikoliv jako obvodní soud proto, že se stěžovatel nedomáhá náhrady škody proti státu jako účastník konkrétního dotačního řízení dle § 12 a násl. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Městský soud dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace zjednodušeně řečeno z důvodu, že společníci jednotlivých obchodních společností nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Městský soud v tomto smyslu seznámil účastníky s odlišným právním náhledem a dospěl k závěru, že stěžovatel není legitimován. Ačkoliv již závěr o nedostatku věcné aktivní legitimace by postačoval k zamítnutí žaloby, vyjádřil se městský soud i k otázce nesprávného úředního postupu z hlediska porušení českého a komunitárního práva, a ani zde stěžovateli nepřisvědčil. Usnesení vlády, kterým byl schválen program podpory OPPI, i následné výzvy k předkládání projektů v rámci OPPI vyhlašované Ministerstvem průmyslu a obchodu jsou obsahově normativními právními akty, jejichž vydávání nemůže být nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Pro nesplnění již těchto předpokladů odpovědnosti žalovaného se městský soud pro nadbytečnost nezabýval předpokladem existence škody a příčinné souvislosti. 4. Nejvyšší soud posléze usnesením odmítl dovolání stěžovatele s tím, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a Nejvyšší soud ani neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit. K aktivní věcné legitimaci zdůraznil, že v obecné rovině žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, jejímž je žalobce společníkem. Skutečná škoda způsobená společnosti se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti - společníci v jejím důsledku utrpí škodu. Tato tzv. reflexní škoda je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti a její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. Jinými slovy platí, že je-li škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů. Ani podle Nejvyššího soudu nebyl stěžovatel aktivně legitimován, což odpovídá ustálené judikatuře. II. Argumentace v ústavní stížnosti 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vylíčil, že je jednatelem a společníkem společnosti Východočeská tiskárna, spol. s r.o., v konkurzu. V letech 1994 až 2014 podnikal v polygrafickém průmyslu a rozsáhle investoval z vlastních zdrojů, s pomocí bankovních úvěrů a leasingů. Tato investice však vešla vniveč v souvislosti se zásahem státu na trhu polygrafického průmyslu. Soudy se nevypořádaly se stěžovatelem navrhovanými důkazy a tvrzeními a bez řádného odůvodnění je odmítly provést. Stěžovatel poukazoval na jím předložený znalecký posudek z oboru ekonomie znalce Ing. Dvořáčka, který stěžovatel obvodnímu soudu předložil, nicméně během jednání se soud tímto posudkem vůbec nezabýval, a důkaz tak vůbec nebyl proveden. Stěžovatel dále navrhoval, aby byl proveden jeho účastnický výslech, k osvětlení, jak dospěl k částce 120 000 000 Kč, která představuje škodu vzniklou stěžovateli v důsledku nesprávného úředního postupu, stejně tak stěžovatel navrhoval výslech svědků. Soudy přitom měly dle ustálené judikatury povinnost o důkazech rozhodnout. Stěžovatel je také přesvědčen, že Nejvyšší soud měl dovolání připustit k meritornímu přezkumu, nikoliv je (kvazimeritorně) odmítnout. 6. Bližší argumentaci stěžovatele (zejména k otázce aktivní věcné legitimace) lze stručně shrnout tak, že se ve sporu domáhá pouze náhrady škody, která vznikla jemu, jakožto fyzické osobě. Od samého počátku soudy všech instancí nesprávně posuzovaly aktivní legitimaci stěžovatele ve sporu. Vycházely vždy ze zjednodušeného předpokladu, že se stěžovatel, jako společník (a jednatel) poškozené obchodní společnosti, domáhá náhrady škody, která vznikla společnosti. Již od samého začátku ale stěžovatel uváděl, že mu nevznikla škoda, coby poškozenému soutěžiteli (tím byla samozřejmě obchodní společnost), ale jako společníkovi poškozeného soutěžitele. Soudy odkazovaná judikatura není na věc stěžovatele přiléhavá. Dle § 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), jsou za soutěžitele považovány i fyzické osoby, které se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat. Za takovouto osobu lze jistě bezesporu považovat i společníka obchodní společnosti. Soudy odkazovaná judikatura specifické postavení společníka nezohledňuje. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za přepjatě formalistický. III. Posouzení Ústavním soudem 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. 8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodn