II.ÚS 91/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 91/25 ze dne 2. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Daniela Jiříčka, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Rossmanithem, advokátem, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2024 č. j. 22 Cdo 210/2024-642, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2023 č. j. 15 Co 21/2023-490 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. října 2022 č. j. 17 C 33/2022-347 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. prosince 2022 č. j. 17 C 33/2022-369 a doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 17 C 33/2022-368, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a 1) Dany Cenknerové, 2) Jany Koutské, 3) Petra Kresty, 4) Luďka Machaly, 5) Reného Bzirského, 6) Ing. Jany Klozíkové a 7) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem stávajících i nově vymezených pozemků v geometrickém plánu č. 3435-87/2021, vše v k. ú. P., které jsou blíže specifikovány ve výroku I. rozsudku (dále jen "pozemky"). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení mezi stěžovatelem jako žalobcem a vedlejšími účastníky 1) až 6) jako žalovanými. Doplňujícím rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu doplnil o výrok III., kterým rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí 7). Okresní soud konstatoval, že v řízení nebyl prokázán žádný právní důvod, pro který by mělo dojít ke změně zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí k předmětným pozemkům na stěžovatele podle § 985 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), když zápisy jsou v souladu se skutečným stavem. I kdyby tomu tak bylo, nemůže tato okolnost sama o sobě znamenat, že vlastníkem pozemků vedlejších účastníků 1) až 7) se stává bez dalšího stěžovatel jako vlastník staveb na pozemcích. Okresní soud procesně úspěšným vedlejším účastníkům 1) až 6) přiznal rovným dílem náhradu nákladů řízení v částce 166 403 Kč a následně doplňujícím rozsudkem přiznal plnou náhradu nákladů řízení také vedlejší účastnici 7) částkou 2 975 Kč. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých vedlejším účastníkům 1) až 6). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. a IV.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva stěžovatele k předmětným pozemkům. Krajský soud však změnil nákladový výrok rozsudku okresního soudu a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 1) až 6) rovným dílem částku 434 689 Kč. V odvolacím řízení plně procesně úspěšným vedlejším účastníkům 1) až 6) byla přiznána náhrada nákladů tohoto řízení celkem ve výši 145 453 Kč. Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 7) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 148 Kč. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na právních otázkách (týkajících se mimořádného vydržení ve smyslu § 237 o. s. ř. a stěžovatelem tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu), při jejichž řešení se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a proto dovolání stěžovatele podle § 237 o. s. ř. není přípustné. Dovolání stěžovatele směřující proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy tvrdí, že jednal v nepoctivém úmyslu, avšak otázku, zda jsou vedlejší účastníci 1) až 6) [pozn. byť vlastníky předmětných pozemků jsou vedlejší účastníci 1) až 7)] řádnými vlastníky předmětných pozemků, žádný ze soudů nezkoumal. Stěžovatel jednal v dobré víře (§ 984 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatel nemohl nepoctivě jednat v případě, kdy katastrální vlastníci jsou zapsáni v rozporu s právem. Krajskému soudu vytýká, že se odmítl zabývat otázkou nicotnosti či absolutní neplatnosti nabývacích titulů současných vlastníků předmětných pozemků. 6. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nemohl vlastnické právo k předmětným pozemkům mimořádně vydržet a že podmínkou pro mimořádné vydržení vlastnického práva je i držba vlastnického práva ve smyslu § 989 odst. 1 občanského zákoníku. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ve kterém se uvádí, že občanský zákoník v § 1095 jako podmínku mimořádného vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl prokázán držiteli nepoctivý úmysl. Stěžovatel má za to, že mu nepoctivý úmysl prokázán nebyl. Krajský soud však dospěl k závěru, že stěžovatel ani jeho předchůdci v držbě nenaplnili podmínku držby vlastnického práva, a proto nemohl naplnit ani podmínku doby dvaceti let držby. Stěžovatel má za to, že na zjištěný skutkový stav aplikoval krajský soud nesprávnou právní normu, resp. tuto právní normu nesprávně vyložil, když podle názoru stěžovatele se pro mimořádné vydržení nevyžaduje držba vlastnického práva. Krajský soud tak institut mimořádného vydržení nesprávně posoudil. Krajský soud se při právní kvalifikaci držby předmětných pozemků stěžovatelem a jeho předchůdců v držbě odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to zejména rozsudku ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, přičemž Nejvyšší soud tuto vadu nenapravil. 7. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkou, zda institut mimořádného vydržení lze chápat jako držbu a zda se jako podmínka pro mimořádné vydržení vyžaduje i držba vlastnického práva podle § 989 odst. 1 občanského zákoníku. Tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem vyřešena. Dovolací námitku o naplnění podmínek mimořádného vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům podle § 1095 občanského zákoníku Nejvyšší soud nesprávně vyložil. Tím své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. 8. Stěžovatel uvádí, že i předchůdci v držbě jednali tak, že jim náleží právo, které drží. Není správný závěr, že by stěžovatel či jeho předchůdci v držbě pozemky drželi nikoli pro sebe. Vedlejší účastníci 1) až 6) nepředložili důkaz o opaku této skutečnosti, ačkoli podle judikatury je v tomto tíží důkazní břemeno. Soudy se však nezabývaly tím, že stěžovatel mohl již předtím vlastnické právo k předmětným pozemkům mimořádně vydržet. 9. Stěžovatel tvrdí, že výroky II. a III. rozsudku krajského soudu došlo k porušení zásady právní jistoty a jeho legitimního očekávání, tudíž jde o překvapivé rozhodnutí. Porušena byla i zásada zákazu reformationis in peius Krajský soud ignoroval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, kterým Nejvyšší soud připustil aplikaci zásady zákazu reformationis in peius i v civilních věcech, který se vztahuje i na otázku rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ačkoli odvolání podal jen stěžovatel, krajský soud nepředvídatelným způsobem změnil rozsudek okresního soudu v neprospěch stěžovatele, přičemž mu jeho nákladovou povinnost navýšil o dalších cca 300 000 Kč, které musel stěžovatel zaplatit navíc na náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud vadné výroky o náhradě nákladů řízení v rozsudku krajského soudu nenapravil. 10. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud aplikoval obecný § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších př