II.ÚS 914/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 914/23 ze dne 27. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti nezletilého V. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023 č. j. 30 Cdo 355/2023-483, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 19 Co 107/2021, 19 Co 254/2022-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 27 C 98/2017-198, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal na vedlejší účastnici (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 500 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 13 D 89/2011 [§ 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")]. 3. Napadeným rozsudkem obvodní soud uložil žalované, aby stěžovateli zaplatila částku 34 120 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 465 875 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok III). 4. K odvolání stěžovatele i žalované Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2021 č. j. 19 Co 107/2021-354 potvrdil (zamítavý) výrok II rozsudku obvodního soudu (výrok I), v nákladovém výroku III ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). 5. Na základě stěžovatelova dovolání však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 2596/2021-400 rozsudek městského soudu v potvrzujícím výroku I co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku II o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 6. Následně městský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 68 250 Kč s příslušenstvím, co do částky 31 750 Kč s příslušenstvím ho potvrdil a dále rozhodl, že žalovaná a JUDr. Radmila Krátká, notářka, (jako vedlejší účastnice na straně žalované) jsou společně a nerozdílně povinny nahradit stěžovateli náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 39 912 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že obvodní soud správně stanovil základní částku zadostiučinění a že na její snížení o 20 % s ohledem na složitost věci není důvod nic měnit. Na rozdíl od obvodního soudu, a to s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, nepřistoupil ke snížení základní částky z důvodu menšího významu věci pro stěžovatele, současně ale konstatoval, že stěžovatel neuvedl nic, co by naopak vedlo k závěru o umocnění hloubky zásahu či ovlivnění životní situace stěžovatele nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Dále pak navýšil základní částku z důvodu postupu orgánů veřejné moci o 10 %, čímž dospěl ke konečné výši zadostiučinění v celkové částce 102 370 Kč. 7. Proti tomuto rozsudku a výše uvedenému rozsudku obvodního soudu brojil stěžovatel ústavní stížností, tu však Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 3249/22 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) odmítl pro předčasnost, resp. nepřípustnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s tím, že vedle ústavní stížnosti podal stěžovatel, který se v tomto ohledu řídil poučením městského soudu, také dovolání a že řízení o tomto mimořádném opravném prostředku probíhá. 8. Toto dovolání pak Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř.") odmítl, když dospěl k závěru, že není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, současně stěžovateli uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč a rozhodl, že mezi ním a vedlejší účastnicí (na straně žalované) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelova argumentace 9. Stěžovatel uvádí, že soudy snížily základní částku o 20 % z důvodu složitosti založené "instančností řízení", ačkoli byl plně úspěšným uplatňovatelem práv. Nevzaly přitom v úvahu, že Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423) konstatoval porušení jeho základních práv. Soudní řízení sice bylo "víceroinstanční", nikoliv však z důvodu na jeho straně, nýbrž na straně rozhodujících orgánů. Takovou "penalizaci" stěžovatel považuje za nelogickou a nespravedlivou, přičemž poukazuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 30 Cdo 1166/2020. Důvod, proč má být napadený rozsudek městského soudu "naprosto nelogický", stěžovatel spatřuje v tom, že byl "potrestán" za to, co nezpůsobil (tj. za "víceinstančnost"), snížením základní částky o 20 %, a současně mu bylo přiznáno zvýšení o 10 % za vadné právní posouzení věci a řízení před Ústavním soudem v délce 2 let a 1 měsíce. Tento postup má být v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. 10. Stěžovatel dále závěr městského soudu ohledně běžného významu věci označuje za disociální a v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 30 Cdo 2951/2021. Připomíná, že na něj přešlo předlužené dědictví a začal být exekuován ve věku 3 let, přičemž se bránil tomu, aby neměl zkažený život. Že tuto skutečnost nemohl ve svém věku pochopit (a nechápe ji ani nyní), označuje stěžovatel za axiom a poukazuje na to, že stát deklaruje ve svých právních normách zájem na ochraně nezletilých dětí, aby na sebe nepřejímaly žádný majetek, o který se nemohou postarat, stejně jako aby na sebe nebraly dluhy, které nemohou splácet. Zvýšený význam tak podle stěžovatele plyne z povahy věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Dlužno dodat, že v posuzovaném případě je pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů nižších stupňů rozhodný okamžik doručení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, i když dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz sub 13 již zmíněného usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3249/22). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 12. Domáhá-li se stěžovatel zrušení napadeného rozsudku obvodního soudu jako celku, je ústavní stížnost (kvazi)meritorně "projednatelná" jen ve vztahu k výroku II co do částky 31 750 Kč s příslušenstvím. Jde-li totiž o výrok I, je zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě stanovené v § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu (nehledě na to, že tímto rozhodnutím nemohl být stěžovatel na svých základních právech či svobodách nijak dotčen, neboť jím bylo jeho žalobě vyhověno). 13. Jde-li o "nákladový" výrok III rozsudku obvodního soudu, ten byl změněn výrokem II napadeného rozsudku městského soudu, a tudíž Ústavní soud není k projednání návrhu na jeho zrušení příslušným, neboť není oprávněn znovu rušit rozhodnutí, které již zrušeno (změněno) bylo, a tedy "právně neexistuje". 14. Stejná situace, kdy Ústavní soud není k projednání návrhu příslušným, nastala u návrhu na zrušení výroku II rozsudku obvodního soudu v t