II.ÚS 921/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 921/24 ze dne 23. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 96 Co 153/2023-1066, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a nezletilé Evy K., nezletilého Tomáše K. a Jitky B. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 31. 3. 2023 č. j. 0 P 126/2019-850 Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") ve výroku I. zamítl návrh stěžovatele - otce (dále též jen "otec") na změnu péče, výživy a úpravy styku první vedlejší účastnice - nezletilé (dále jen "nezletilá") a druhého vedlejšího účastníka - nezletilého (dále jen "nezletilý") se třetí vedlejší účastnicí - matkou (dále jen "matka"). Výroky II. až V. rozhodl o výživném. Výrokem VI. rozhodl o oprávnění otce stýkat se s nezletilými, počínaje dnem 24. 4. 2023 každé pondělí, a to první dva realizované kontakty v čase od 16:00 do 16:45 hodin, od třetího do desátého realizovaného kontaktu v čase od 16:00 do 17:00 hodin a od jedenáctého realizovaného kontaktu každé pondělí v sudém kalendářním týdnu v čase od 16:00 do 17:30 hodin, a to vždy v sídle spolku X, za přítomnosti pověřeného pracovníka či pověřené pracovnice uvedeného spolku. Výrokem VII. stanovil nad výchovou nezletilých soudní dohled. Výrokem VIII. rozhodl o předběžné vykonatelnosti tohoto rozsudku. Výrokem IX. změnil rozsudek okresního soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 14 Nc 6/2018-132 a výrokem X. rozhodl o nákladech řízení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali matka i otec odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I., VIII. a IX. potvrzen. Ve výrocích II. a III. ohledně výše výživného a jeho nedoplatku na nezletilou byl rozsudek okresního soudu změněn, jinak byl ve výrocích II. a III. potvrzen (výrok II.) a ve výrocích IV. a V. ohledně výše výživného na nezletilého byl rozsudek okresního soudu potvrzen, ohledně výše nedoplatku na výživném na nezletilého byl rozsudek změněn (výrok III.). Ve výroku VI. ohledně styku s nezletilými byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v příspěvkové organizaci Sociální služby Y. ,v prostorách sociální poradny K., každé pondělí od 16:00 do 17:30 hodin za přítomnosti pověřeného pracovníka této poradny (výrok IV.). Výrokem V. krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že asistovaný styk s nezletilým nebyl realizován, neboť spolek X, asistovaný styk odmítl uskutečnit. Na námitky stěžovatele krajský soud nereagoval a asistovaný styk upravil v Sociálních službách Y. Výrok IV. rozsudku krajského soudu o styku s nezletilými dětmi však není vykonatelný. Krajský soud tak stěžovateli znemožnil své děti vídat. Tím bylo zasaženo do práva stěžovatele na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy a dále byl porušen čl. 36 Listiny. Stěžovatel poukazuje na to, že matka na něj v únoru 2020 podala trestní oznámení pro spáchání zločinu znásilnění nezletilé dcery formou pokračování. Krajský soud na jednání dne 17. 10. 2023 konstatoval, že usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2022 sp. zn. 1 KVZ 104/2021 bylo stěžovatelovo trestní stíhání zastaveno. Takto důležitý závěr však krajský soud v napadeném rozsudku nezmínil. Trestní stíhání bylo zastaveno nikoli proto, že se nepodařilo prokázat skutek, ale proto, že se skutek nestal. Stěžovatel tak byl dva a půl roku stíhán za něco, co neprovedl. Skutečnost, že se skutek nestal, zavdává důvodné podezření, že matka spáchala trestný čin křivého obvinění, přičemž jedinou její motivací bylo získat procesní výhodu v opatrovnickém řízení a zpřetrhat pokrevní vazby mezi stěžovatelem a dětmi. Stěžovatel poukazuje na to, že jednou ze základních zásad civilního práva (rodinné právo je jeho součástí) je zásada, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního chování či jednání. V ústním odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že matka nese svůj podíl viny na zpřetrhání rodinných vazeb v důsledku trestního oznámení, v písemném odůvodnění se však tento závěr již neobjevuje. Stěžovatel ve vazbě na čl. 8 Úmluvy dovozuje, že opatrovnické řízení trvalo téměř pět let a během něho syna viděl pouze pár okamžiků, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí, že ačkoli primárně napadá výrok IV. rozsudku pro svoji nevykonatelnost, kdy se před obecnými soudy domáhal "normálního" styku, výroky o výživném jsou s výrokem o styku propojeny, a proto z opatrnosti požaduje i jejich zrušení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí