II.ÚS 929/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 929/22 ze dne 20. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Střední škola polytechnická Kyjov, příspěvková organizace, se sídlem Havlíčkova 1223/17, Kyjov, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2021, č. j. 49 Co 176/2018-341 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2022, č. j. 21 Cdo 2741/2021-374, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí. Namítá, že jimi byla porušena zásada zákonnosti stanovená v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušeno právo stěžovatelky podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V nyní projednávané věci došlo ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu. Stěžovatelka rozhodla dne 26. 4. 2017 o nadbytečnosti dvou zaměstnanců organizačním opatřením ke snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce (dále jen "organizační opatření"). Přestože jí nebylo známo v důsledku oznámení ze strany předmětné odborové organizace ani z žádných jiných zdrojů, že by některý z dotčených zaměstnanců byl členem orgánu odborové organizace v době jejich funkčního období, požádala z opatrnosti odborové organizace působící u ní o stanovisko k organizačnímu opatření, v jehož důsledku měl být ukončen pracovní poměr s panem Markem Ivičičem (vedlejším účastníkem a žalobcem v této věci). Organizace Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborníků České republiky (dále jen "OS PZV"), jejímž byl tento zaměstnanec členem, vyjádřila jako jediná z odborových organizací působících u stěžovatelky s ukončením pracovního poměru nesouhlas. Stěžovatelka přesto přistoupila k výpovědi, jelikož v důsledku rapidního úbytku žáků pro něj neměla práci. Po doručení výpovědi se na stěžovatelku obrátil právní zástupce tohoto zaměstnance, který stěžovatelku informoval, že byl tento zaměstnanec funkcionářem OS PZV, proto je jeho výpověď neplatná a že trvá na dalším zaměstnávání. Stěžovatelka tvrzenou neplatnost výpovědi odmítla, proto zaměstnanec podal dne 27. 7. 2017 žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. 3. Žalobce Radek Ivičič (vedlejší účastník) se žalobou domáhal určení, že rozvázání jeho pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele (stěžovatelky) ze dne 27. 4. 2017 je neplatné. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 13 C 218/2017-118 žalobu zamítl. Výrok odůvodnil zejména tím, že v průběhu řízení stěžovatelka jako zaměstnavatel přesvědčivě odůvodnila jak potřebu snížení pedagogického sboru, jehož byl žalobce součástí, právě o dvě pracovní místa, neb došlo k poklesu v provozu pracovní výchovy o 2,1 úvazku, rovněž doložila důvody, pro které padla volba právě na žalobce. K odvolání vedlejšího účastníka byl uvedený rozsudek krajským soudem změněn tak, že byla určena neplatnost napadené výpovědi (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019 č. j. 49 Co 176/2018-155). Důvodem neplatnosti výpovědi byla skutečnost, že přestože byl žalobce v době výpovědi členem orgánu odborové organizace, stěžovatelka jako zaměstnavatel v rozporu s § 61 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, nepožádala odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí stěžovatele. Dle zjištění krajského soudu stěžovatelka pouze s odborovou organizací projednala organizační opatření, jehož důsledkem mělo být propuštění dvou konkrétních zaměstnanců (vedlejší účastník byl jedním z nich). Nejvyšší soud dospěl posléze v rozsudku ze dne 22. 9. 2020 č. j. 21 Cdo 778/2020-212, k závěru, že i přes uvedené pochybení nelze určit v tomto případě neplatnost napadené výpovědi a tento svůj závěr odůvodnil odkazem na § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 49 Co 176/2018-155, a rozhodl, aby o věci tento soud znovu jednal. 4. Obecné soudy tedy ve věci rozhodovaly podruhé. V záhlaví uvedeným rozsudkem krajský soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného ze dne 27. 4. 2017 je neplatné z důvodu, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení o skutečnostech, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby vedlejšího účastníka nadále zaměstnávala [viz § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (předmětem je neplatnost výpovědi ze dne 27. 4. 2017, doručené žalobci 28. 4. 2017); ve spojení s § 61 zákoníku práce]. Krajský soud shrnul, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce v době doručení výpovědi z pracovního poměru byl členem orgánu odborové organizace působící u žalovaného (resp. členem závodního výboru Základní organizace OS PZV). Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení o skutečnostech, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával za situace, kdy k výpovědi z pracovního poměru žalobce, odborového funkcionáře, přistoupil přesto, že nepožádal příslušnou odborovou organizaci o předchozí souhlas s rozvázáním pracovního poměru s žalobcem výpovědí (srov. § 61 odst. 2 zákoníku práce). 5. Proti druhému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Otázka, zda při nesouhlasném vyjádření odborové organizace, jejíhož orgánu je zaměstnanec členem, s výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, lze či nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby tohoto zaměstnance nadále zaměstnával, byla posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán rozumný důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak. 6. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem Nejvyššího soudu a krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. Konkrétně bylo porušeno především právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost v čl. 26 odst. 1 Listiny, zásady zákonnosti stanovené v čl. 4 odst. 1 Listiny, práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka spatřovala nesprávnost rozsudku krajského soudu v tom, že spolu s Nejvyšším soudem extenzivním výkladem ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce ad absurdum dovodil, že skutečnost naplňující výpovědní důvod sama o sobě nikdy nemůže být současně skutečností naplňující znaky důvodu spravedlivého požadavku, a zaměstnavatel tak musí vždy prokázat i jiné skutečnosti, než je výpovědní důvod. Proto se krajský soud vůbec nezabýval, zda prokázané skutečnosti jsou dostatečné k naplnění důvodu spravedlivého požadavku. Současně neposkytl stěžovatelce k prokázání § 61 odst. 4 zákoníku práce ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. dostatečné poučení. Neprovedl ani stěžovatelkou navržené relevantní důkazní návrhy k prokázání § 61 odst. 4 zákoníku práce a dokonce opomenul důkaz navržený stěžovatelkou. 7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost stěžovatelky je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soud