II.ÚS 942/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 942/26 ze dne 30. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou, sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 7 Tdo 1166/2025-271, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2025 č. j. 11 To 224/2025 - 232 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. dubna 2025 č. j. 1 T 66/2024-186, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na 14 měsíců. 3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení okresního soudu. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu. 5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, a to navíc v době, kdy měl uložen zákaz řízení. II. Vznesená argumentace 6. Stěžovatel namítá, že z hlediska společenské nebezpečnosti nebylo zohledněno, že s vozidlem jen krátce popojížděl. Navíc jeho jízda byla, jak vypovídali svědkové T. a N., reálně ještě kratší, než jak bylo soudy vyhodnoceno. Pokud soudy z výpovědí zmíněných svědků nevyšly, opomněly aplikovat zásadu in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05). 7. Stěžovatel shledává podobnost věci s nálezem sp. zn. II. ÚS 1152/17, který se týkal případu automechanika, jenž řídil automobily pouze při jejich přeparkovávání v areálu garáží, kde sídlila autoopravna, ve které pracoval. Soudy v rozporu s tímto nálezem v podstatě shledaly, že jakákoliv manipulace s vozidlem při spuštěném motoru je řízením, čímž fakticky setřely rozdíl mezi přestupkovou a trestní rovinou odpovědnosti. Přitom vzhledem ke krátké vzdálenosti jízdy stěžovatel (obdobně jako obviněný ve věci sp. zn. II. ÚS 1152/17) využíval pouze "mechanickou" složku dovedností spojených s ovládáním motoru a řízením vozidla, nikoli znalost pravidel silničního provozu. Řízeno bylo nadto po silnici s minimálním provozem, přičemž pravá část vozu se pohybovala mimo komunikaci. Soudy ani nijak neodůvodnily, proč by uvedený nález neměl na věc dopadat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 10. Ústavní soud neshledává, že by obecné soudy pominuly zásadu in dubio pro reo. Jak již vysvětlil Nejvyšší soud (viz bod 22 jeho usnesení), přesné určení délky jízdy stěžovatele a posouzení dílčích odchylek v odhadu této vzdálenosti ze strany různých svědků není pro věc podstatné. V každém případě přinejmenším určitou vzdálenost v daném místě stěžovatel ujel, a to navzdory zákazu řízení a předchozímu požití alkoholu. Stěžovatel z aplikace zásady in dubio pro reo navíc ve věci i tak profitoval, když obžaloba se snažila prokázat, že řídil podstatně větší vzdálenost, nicméně soudy jej uznaly vinným jen pokud jde o krátký úsek, který byl jednoznačně svědecky doložen. 11. Stěžovatel namítá, že nebyla zohledněna nízká společenská škodlivosti jeho jednání, nicméně soudy se této otázce věnovaly (např. bod 14 rozsudku okresního sodu, bod 10 usnesení krajského soudu). Uvážily stěžovatelovu obhajobu, že jen krátce popojížděl, nicméně poukázaly na to, že naměřená hodnota alkoholu v jeho dechu (2,57 promile) svědčí o těžké opilosti. Navíc stěžovatel se v takovém stavu snažil o náročný manévr dostat auto, kterému zapadla pravá kola do příkopu u vozovky, na silnici, přičemž mohl ohrozit okolo se pohybující osoby, které se mu snažily pomoci vozidlo vyprostit. Toto vyproštění se mimochodem nedařilo, neboť stěžovatel pro svoji opilost nebyl schopen ani natočit volantem kola správným směrem. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 1152/17 se nejeví přiléhavý, neboť tehdejší stěžovatel byl sice rovněž odsouzen za řízení na krátkou vzdálenost při uloženém zákazu řízení, nicméně nikoliv ve stavu pod vlivem alkoholu, natož pak v takové výši, jaká byla zjištěna u stěžovatele, a nepokoušel se při něm činit manévry, kterých by zjevně nebyl bezpečně schopen. 12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu