II.ÚS 945/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 945/26 ze dne 28. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Haasem, advokátem, sídlem Nerudova 866/27, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2130/2025-452 ze dne 22. ledna 2026, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 56/2025-429 ze dne 9. června 2025 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 376/2020-398 ze dne 27. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a a) obchodní společnosti X a b) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici a) domáhal zaplacení částky 510 035,10 Kč s příslušenstvím a pravidelné měsíční renty ve výši 19 677,72 Kč od 1. října 2021, a to za újmu mu způsobenou pracovním úrazem ze dne 27. května 2020. Okresní soud v Hradci Králové ("okresní soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III a IV). 3. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil ve výrocích I, II a III rozsudek okresního soudu (výrok I). Ve výroku IV rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Hradci Králové náklady řízení ve výši 11 344 Kč (výrok II). A dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. Zaprvé stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že byl pro obsluhu ohraňovacího lisu řádně proškolen. Namítá, že obsluha tohoto stroje nebyla součástí sjednaného druhu práce a byla mu přidělena bez jeho souhlasu. Obecným soudům současně vytýká, že se s jeho námitkami nevypořádaly ústavně konformním způsobem, když bez dostatečného skutkového podkladu uzavřely, že k obsluze stroje byl řádně proškolen. 6. Zadruhé stěžovatel namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajících skutkových zjištění obecných soudů v otázce příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku. Pokud soudy zjistily, že ztráta na výdělku následovala bezprostředně po pracovním úrazu, je z logického hlediska neudržitelný jejich následný závěr, že pracovní úraz neměl na vzniklé ztrátě relevantní podíl. 7. Zatřetí stěžovatel namítá, že se obecné soudy odmítly zabývat psychickými dopady úrazu na jeho zdravotní stav, a tím fakticky vyloučily z posouzení významnou složku tvrzené újmy na zdraví. 8. Začtvrté v návaznosti na předchozí námitku stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv rovněž v tom, že obecné soudy neprovedly jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru neurologie a psychiatrie. Tímto postupem zatížily řízení vadou opomenutého důkazu. 9. Zapáté stěžovatel považuje odmítnutí jeho dovolání Nejvyšším soudem za projev přepjatého formalismu. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením dovolacího soudu, že jeho argumentace představovala pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Je naopak přesvědčen, že řádně vymezil právní otázky, pro které je dovolání přípustné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k výrokům I, II a III rozsudku okresního soudu, rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. 11. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k výroku IV rozsudku okresního soudu, protože byl nahrazen výrokem II rozsudku odvolacího soudu. Nelze proto rušit výrok, který již byl změnou odklizen. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. 14. Stěžovatel svou první námitkou brojí proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Namítá, že otázkou jeho řádného proškolení se odvolací soud z hlediska dokazování fakticky nezabýval. Po Ústavním soudu tak stěžovatel požaduje, aby jako další přezkumná instance zhodnotil, zda shromáždění konkrétního důkazu je účelné či nikoliv. Taková role Ústavnímu soudu ale nepřísluší. 15. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2049/21 ze dne 18. ledna 2022). V nyní posuzované věci však nejde o tento případ. Stěžovatel v rámci své argumentace přehlíží, že otázce jeho dostatečného proškolení k obsluze ohraňovacího lisu se z hlediska dokazování podrobně věnoval již okresní soud (bod 5 napadeného rozsudku okresního soudu). Pokud odvolací soud provedené důkazy logicky zhodnotil, nelze jeho postup považovat za způsobilý zasáhnout do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 16. Zadruhé Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. 3. 2020). S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3044/22 ze dne 2. května 2023). O žádný takový případ však v projednávané věci nejde. 17. Námitka stěžovatele směřuje na posouzení otázky, zda rozdíl mezi průměrným výdělkem stěžovatele před pracovním úrazem a výdělkem dosahovaným po něm má původ ve škodní události. Této otázce se zejména okresní soud věnoval zcela dostatečně, když svůj závěr opřel o zjištění důvodů, pro které byl stěžovatel odmítnut u jiných zaměstnavatelů, o pracovně-lékařský posudek, podle něhož byl shledán způsobilým vykonávat práci srovnatelnou s prací původní, jakož i o posudek o invaliditě (body 16 až 18 napadeného rozsudku okresního soudu). 18. Rovněž třetí námitku stěžovatele neshledal Ústavní soud za opodstatněnou. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nereflektovaly psychické dopady pracovního úrazu na jeho zdraví. Taková argumentace je však značným zjednodušením závěrů, k nimž obecné soudy dospěly. 19. Stěžovatelova interpretace, podle níž by mu náhrada byla přiznána pouze v případě prokázání "mimořádných či neočekávaných následků", je mylná a neodpovídá obsahu napadených rozhodnutí. Stěžovatel pomíjí, že za vzniklou nemajetkovou újmu již byl řádně odškodněn v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. Z těchto důvodů okresní soud postupoval správně, když ve svém rozhodnutí nejprve, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i závěry odborné literatury, definoval kategorii tzv. další nemajetkové újmy a následně tato kritéria aplikoval na učiněné skutkové závěry (body 28 až 31 napadeného rozsudku okresního soudu). Okresní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzené duševní ú