II.ÚS 947/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 947/24 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 č. j. 7 Tdo 1104/2023-789, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2023 č. j. 6 To 24/2023-712 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. ledna 2023 č. j. 68 T 6/2022-664, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku (pod bodem 1) a přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 2). Za tyto trestné činy a dále za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 2021 č. j. 8 T 55/2021-172, jenž nabyl právní moci dne 7. 9. 2021, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Daným rozsudkem byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 2021 č. j. 8 T 55/2021-172, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Po přezkoumání věci neshledal, že by postupem krajského soudu při konání hlavního líčení dne 19. 1. 2023 byly naplněny stěžovatelem uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) trestního řádu, přičemž nebyla ani porušena jeho základní práva. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásady rovnosti účastníků. Má za to, že rozhodující soudy dostatečně neodůvodnily aplikaci § 209 odst. 1 trestního řádu. Tvrdí, že po návratu do jednací síně nebyl seznámen s obsahem výpovědi poškozené Evy B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená"), nemohl se k její výpovědi vyjádřit a nemohl poškozené prostřednictvím předsedy senátu klást otázky (tak mohl učinit pouze prostřednictvím obhájkyně), čímž byla vyloučena jeho možnost vyjádřit se k osobě svědkyně a její věrohodnosti, resp. omezeno jeho právo na obhajobu. Konstatuje, že ačkoli Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nevylučuje možnost výslechu svědka v nepřítomnosti obžalovaného, je-li přítomen jeho advokát, musí být taková výjimka ze záruk zakotvených v čl. 6 Úmluvy vykládána restriktivně. Obecné soudy podle něj dostatečně nevysvětlily, proč v daném případě aplikovaly § 209 odst. 1 trestního řádu, když nebyla obava, že svědkyně v jeho přítomnosti nevypoví pravdu, zvláště pak byla-li při podaném svědectví podle § 200 odst. 1 trestního řádu na dobu výslechu poškozené vyloučena veřejnost. Je přesvědčen, že závěr soudů, že nemusely odůvodnit svá rozhodnutí pro výslech poškozené v nepřítomnosti jeho i veřejnosti, je neslučitelný se zásadami spravedlnosti a transparentnosti. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rovněž namítá porušení ústavně zaručeného práva na veřejný proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž podle něj došlo v důsledku vykázání veřejnosti z hlavního líčení. Bez přítomnosti veřejnosti byl soudem prvního stupně proveden nejpodstatnější důkaz, na kterém soud postavil závěr o jeho vině. Je toho mínění, že k vyloučení veřejnosti nedošlo po důkladném posouzení konkrétních okolností krajským soudem a ani nebylo zváženo méně restriktivní omezení účasti veřejnosti. Dodává, že čl. 38 odst. 2 Listiny nelze vykládat jako oprávnění soudu libovolně zvažovat rozsah vyloučení veřejnosti, když to, že trestní věci se před soudem projednávají veřejně, je jednou ze základních zásad trestního řízení a zároveň jedním z atributů spravedlivého procesu. 7. Trestní řízení podle stěžovatele rovněž vykazuje četné důkazní deficity, které způsobily, že o správnosti zjištění skutkového stavu vyvstávají důvodné pochybnosti. Rozhodly-li obecné soudy za dané důkazní situace o jeho vině, porušily princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny a zasáhly do jeho ústavně chráněných práv. O motivu činu podle něj neexistuje žádný důkaz. Uvádí, že základem znaleckého posudku nesmí být vyjádření znalce k pravdivosti výpovědi, nýbrž formulce na základě aktuálních vědeckých poznatků pravděpodobnostního závěru o prožitkové ukotvenosti výpovědi. Posuzování pravdivosti výpovědi přísluší soudu a nabývá na významu zejména v případě, kdy osobnost poškozené byla zjištěna jako méně zralá, impulzivní, cholerická. Přizvání znalce PhDr. Jiřího Smejkala nezbavilo podle stěžovatele soud povinnosti posoudit svědeckou výpověď a vyhodnotit její pravdivost. Je přesvědčen, že byla ponechána bez povšimnutí věcná správnost znaleckého posudku a slepě důvěřováno závěrům znalce, čímž byla popřena zásada volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a