II.ÚS 947/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 947/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Klugarové, zastoupené Mgr. Martinem Trojanem, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2025 č. j. 26 Cdo 2384/2025-155, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2025 č. j. 72 Co 19/2025-100 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. června 2024 č. j. 37 C 58/2024-75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Janky Kopecké a Lucie Junové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále navrhla, aby Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce jako žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku v tomto rozsudku specifikovaný byt (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Takto obvodní soud rozhodl o žalobě, kterou vedlejší účastnice odůvodnily tvrzením, že nájem stěžovatelky skončil dne 31. 12. 2023 a od té doby užívá jejich byt neoprávněně a na jejich výzvy k vyklizení nereaguje. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o věci samé pouze co do lhůty k vyklizení, jinak tento výrok i nákladový výrok II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). 6. Výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak v záhlaví uvedené rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu, tak i toto navazující usnesení Nejvyššího soudu. Toto usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00]. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy nepřihlédly k délce, stabilitě a dlouhodobosti jejího bydlení, k její sociální i životní situaci ani k tvrzenému zneužití práva na straně vedlejších účastnic. Obvodní soud ani městský soud se dostatečně nevypořádaly s tím, že v předmětném bytě bydlí nepřetržitě od roku 2004, že v něm má po více než dvacet let svůj domov, rodinné a sociální zázemí, že byt po celou dobu řádně užívá a řádně hradí veškeré úhrady s užíváním bytu spojené a že zásah do jejího bydlení představuje mimořádně intenzivní zásah do její osobní sféry. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva představuje vyklizení obydlí jeden z nejzávažnějších zásahů do základních práv jednotlivce, a musí proto vždy obstát v testu proporcionality. Ústavní soud opakovaně judikuje, že při rozhodování o vyklizení obydlí je nezbytné zohlednit konkrétní okolnosti případu, zejména délku a charakter užívání obydlí, existenci sociálních a rodinných vazeb k danému místu a intenzitu zásahu do soukromého života dotčené osoby. Mechanická aplikace podústavního práva bez takového poměřování je protiústavní (srov. např. nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59) či nález ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353). 8. Soudy se podle stěžovatelky rovněž nevypořádaly s jejím tvrzením, že jí svědčí právní titul k užívání předmětného bytu na základě konkludentně uzavřené smlouvy o nájmu. Nevypořádaly se ani s jejím tvrzením, že vztah mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastnicemi má spotřebitelský rozměr, v němž jsou vedlejší účastnice "jako součást okruhu spoluvlastníků" podnikateli a stěžovatelka spotřebitelem. Soudy nezohlednily, že stěžovatelka jako spotřebitel je v postavení slabší strany. Soudy neprovedly ani ústavně relevantní posouzení otázky, zda výkon vlastnického práva vedlejších účastnic není v konkrétních okolnostech dané věci zjevně excesivní, svévolný nebo zneužívající. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jsou obecné soudy povinny při střetu základních práv nejprve rozpoznat, o která základní práva v předmětné věci jde. Soudy se nevypořádaly s tvrzením stěžovatelky, že žaloba na vyklizení nebyla výkonem vlastnického práva sledujícím legitimní ochranu majetku, nýbrž prostředkem nátlaku a sankce za to, že se bránila proti nepravdivému vyúčtování služeb a odmítla uhradit fiktivní nedoplatek. Stěžovatelka namítá, že možné zneužití vlastnického práva k nátlaku a aprobaci jednání naplňujícího formální znaky trestného činu podvodu ve smyslu § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ze strany vedlejších účastnic vedlo k ústavně nepřijatelnému výsledku. Zásah do práv stěžovatelky byl mimořádně intenzivní a v rozporu s dobrými mravy. 9. K porušení práv stěžovatelky došlo rovněž v procesní rovině, a to tím, že obvodní soud ani městský soud se nevypořádaly s jejími námitkami a důkazními návrhy - dokonce nevyslechly ani Richarda Kopeckého jako jednoho ze spoluvlastníků, resp. pronajímatele. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se meritorně zabýval právními otázkami obsaženými v jejím dovolání. Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 451/23 (N 123/119 SbNU 165) konstatoval, že procesní předpisy musí být aplikovány tak, aby na účastníky nebyly kladeny nepřiměřené požadavky; takový postup představuje denegatio iustitiae. Nejvyšší soud neodmítl dovolání proto, že by neobsahovalo právní otázku, ale proto, že "nebylo formulováno ve formálně rigidním schématu, které přesahuje smysl zákonných požadavků na dovolání". Uvedeným postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 10. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť jejich výkon by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám. Výkon rozsudku na vyklizení by totiž vedl k okamžité ztrátě bydlení stěžovatelky, tedy k zásahu do jejího práva na obydlí, soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 a čl. 12 Listiny i čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelka má v bytě své dlouhodobé životní, sociální i rodinné zázemí a ztráta tohoto bydlení by pro ni představovala zásah mimořádné intenzity, jehož následky by byly obtížně napravitelné nebo zcela nevratné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavn