II.ÚS 951/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 951/23 ze dne 9. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje David Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2023, č. j. 19 Co 164/2022-2868, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. března 2022, č. j. 40 P 29/2015-2510, 83 P a Nc 307/2018, 83 P a Nc 148/2019, 83 P a Nc 326/2019, 83 P a Nc 223/2020, 83 P a Nc 268/2021, 83 P a Nc 121/2022, 83 P a Nc 122/2022, 83 P a Nc 123/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že v daném řízení byly porušeny její základní práva a svobody garantované čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Brně rozhodl o návrhu stěžovatelky i F. K., který nyní vystupuje jako vedlejší účastník, tak, že jejich nezletilého syna R. svěřil do péče stěžovatelky (výrok I), otci stanovil povinnost platit výživné v částce 3 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám stěžovatelky, a to od 29. 3. 2022 (výrok II), otci v zásadě stanovil víkendový styk s nezletilým a stanovil jeho rozsah o prázdninách a v období svátků (výrok III), stanovil i pravidla nepřímého styku matky prostřednictvím telefonního přístroje - mobilního telefonu v době, kdy probíhá styk u otce (výrok IV). Tímto změnil rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2017, č. j. 40 P 29/2015-954, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, č. j. 19 Co 16/2018-1383. Další návrhy soud zamítl nebo řízení o nich zastavil (výroky V - XII). Soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na účet České republiky do tří dnů od právní moci rozsudku náklady za znalecký posudek v částce 66 027,20 Kč (výrok XIII) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIV). 3. K odvolání stěžovatelky do výroků II, III, IV, XII a XIII Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o výživném potvrdil pro dobu od konce měsíce, v němž rozsudek nabude právní moci a dále jej změnil tak, že pro dobu od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku do budoucna je otec povinen platit na výživu nezletilého částku 4 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatelky (výrok I), ve výrocích III, IV, XII, XIII a XIV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že vůbec nezohlednily u soudu jasně formulovaný názor nezletilého, že k otci nechce jezdit. Nijak nevysvětlily, proč musí nezletilý každý víkend jezdit z K., kde chodí do školy, až do B. k otci a zpět. Otec nezletilému zakazuje veškeré aktivity, a to jak volnočasové, tak školní. Cestování každý víkend se odráží ve špatném psychickém stavu nezletilého i v jeho horších výsledcích ve škole. Otec nikdy nebyl pro syna ve škole a veškerá péče o vzdělání i odpolední kroužky je tak na stěžovatelce. Otec přitom pro syna jezdí pouze do O., nikoli až do K. Rozsah styku a jeho nastavení stěžovatelka hodnotí jako diskriminační. Nemůže se synem trávit volný čas během víkendů, syn se nemůže účastnit oslav v širší rodině ani výletů. Nesouhlasí s tím, že synovi nemůže zavolat, když je u otce. Stěžovatelka upozorňuje, že výchovné zprávy kolizního opatrovníka se liší od písemných informací Orgánu sociálně-právní ochrany dětí ("OSPOD") v Ostravě - Porubě. Při stanovení výživného otci soudy vycházely pouze z příjmu otce a nikoli z jeho dalšího majetku. Životní náklady nezletilého se navíc nástupem do školy zvýšily. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí soud uložil povinnost hradit náklady na vypracování znaleckého posudku. Připouští, že jeho vypracování navrhovala, ale nemohla vědět, že u ní bude tímto posudkem konstatována smíšená porucha osobnosti. Zdůvodnění, že z tohoto důvodu má stěžovatelka nést náklady na jeho vypracování, jí připadá nedůstojné. Dodává, že otec byl uznán vinným ze spáchání přestupku za řízení automobilu po požití alkoholu, k čemuž soud nepřihlédl. Soudy své závěry odůvodnily pouhými odhady a dojmy, bez podložení důkazy. Nejlepší zájem dítěte posoudily zcela nesprávně. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou ověřil, že stěžovatelka je vedena jako advokátka a proto v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, nemusí být podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupena jiným advokátem. Za tohoto stavu Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad plné moci, kterou udělila společnosti s ručení omezeným, v níž jako jednatelka vystupuje stěžovatelka. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "super revizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z toho plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to přitom ("typově") jsou, plyne z judikatury Ústavního soudu. S ohledem na to nemůže být za opodstatněnou považována taková ústavní stížnost, jejíž podstatou je polemika s příslušnými skutkovými a právními závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, ale jen ta, v níž stěžovatelé vytýkají pochybení mající povahu tzv. kvalifikovaných vad. 8. Tuto podmínku ústavní stížnost z obsahového hlediska evidentně nesplňuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala námitky, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy, přičemž krajský soud se jimi zabýval a náležitě vypořádal. Jde-li o jednotlivé body ústavní stížnosti, stěžovatelka v prvé řadě brojila proti tomu, že soudy ignorovaly názor nezletilého, zcela nekriticky zohlednily podle stěžovatelky neexistující kvality výchovného prostředí u otce nezletilého, a zasáhly bez náležitého podkladu do práv stěžovatelky. Z rozhodnutí obecných soudů je však dostatečně patrno, jaké důvody je vedly k úpravě péče o nezletilého, přičemž ani Ústavnímu soudu se nejeví, že by skutečnosti, o která tato svá rozhodnutí opřely, mohly být označeny za irelevantní, založené na pouhých dojmech či nepodloženě upřednostňující jednoho z rodičů, a tedy že by jejich rozhodnutí z hlediska ústavnosti (a též z hlediska věcné správnosti, což však v tomto řízení, jak plyne z výše uvedeného, podstatné není) nemohla obstát. 9. Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatelky, že názor nezletilého nebyl v řízení dostatečně a nezaujatě zjištěn a zohledněn. Čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají. Názor dítěte by tedy obecné soudy měly zjišťovat [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Nezletilý byl vyslechnut soudem prvního stupně a sdělil, že s matkou je spokojen, s otcem spokojen není, protože nic nedělá, jenom leží, nikam s