II.ÚS 951/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 951/25 ze dne 9. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. F., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph. D., advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 756/2024-2405 ze dne 17. prosince 2024, rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 67 To 60/2024-2284 ze dne 22. dubna 2024 a Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 14 T 119/2022-1684 ze dne 2. listopadu 2023, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a připojený návrh se odmítají. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Obvodní soud pro Prahu 3 ("nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (I) zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku, (II) zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a (III) přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to nalézací soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s ostrahou a povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu v souhrnu 510 000 Kč a jedné z poškozených škodu ve výši 33 000 Kč. Se zbytky nároků byly poškozené odkázány na občanskoprávní řízení. K odvolání Městský soud v Praze ("odvolací soud") zrušil ve veřejném zasedání rozsudek nalézacího soudu toliko ve výroku o náhradě škody a nově stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu v souhrnu 510 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 15. února 2023 a jedné z poškozených škodu ve výši 33 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 1. listopadu 2023; se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy byly poškozené odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 2. Stěžovatel namítá, že jeho jednání nebylo trestným činem, má za to, že jeho vina byla pouze presumována, byla porušena zásada jednoty a totožnosti skutku a nebyla aplikována zásada in dubio pro reo [viz nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. dubna 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Namítá dále, že obecné soudy nezjistily náležitě všechny okolností a pochybily při hodnocení důkazů [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1291/12 ze dne 7. května 2013 (N 77/69 SbNU 311)], že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, rozhodnutí nezohledňují situaci "tvrzení proti tvrzení" a potřebu zvýšené důkladnosti hodnocení důkazů a věrohodnosti svědků ovlivněných medializací kauzy [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. června 2004 (N 81/33 SbNU 285) či sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. února 2016 (N 32/80 SbNU 411)]. Poškozené zatajily část komunikace, z níž je patrný přátelský vztah se stěžovatelem, i po té, co je měl znásilnit, namítá jejich nevěrohodnost, kterou podporuje nesprávný popis prostředí, kde mělo k tvrzeným útokům dojít, a rozdílné výpovědi před zahájením trestního stíhání a v řízení před soudem. Podle stěžovatele obecné soudy řádně nevyhodnotily, že u něj znalci nezjistili sexuální deviaci či poruchu, naopak posudky na poškozené byly přeceněny (věrohodnost, újma). Neprokázalo se zavinění ani úmysl [sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. května 2017 (N 92/85 SbNU 571)], byly však prokázány okolnosti možného skutkového omylu. Dále namítá neprovedení (opomenutí) dalších důkazů [například nález sp. zn. III. ÚS 1414/16 ze dne 26. července 2016 (N 138/82 SbNU 215)], které prokazují konkrétní chování poškozených a potvrzují jeho obhajobu (SMS, výpověď terapeutky, spolubydlícího...). Obecné soudy se dostatečně nezabývaly obhajobou stěžovatele, obsáhlá podání k rozporům ve výpovědích sice nalézací soud provedl, ale paušálně je vyhodnotil jako bezvýznamná. 3. Nalézacímu soudu stěžovatel vytýká, že přečetl některá podání vysvětlení z druhé (odložené) větve řízení (viz nález sp. zn. II. ÚS 527/23 ze dne 30. května 2024) bez souhlasu stěžovatele, tedy v rozporu s § 211 odst. 6 trestního řádu. Při vyhlášení rozsudku nalézací soud změnil popis skutku [viz nález sp. zn. I. ÚS 645/16 ze dne 4. prosince 2017 (N 224/87 SbNU 565), bod 12], k čemuž odvolací soud pouze odkázal na "konzumní" přístup stěžovatele k dívkám, a tím nepřímo schválil libovůli nalézacího soudu. Nenapravil ani další pochybení nalézacího soudu, pouze zcela odkázal na jeho závěry. Námitky nevypořádal ani Nejvyšší soud. 4. Ve vztahu k jednotlivým skutkům podle stěžovatele u první poškozené neobstojí závěr o její bezbrannosti a za prokázané nepovažuje ani existenci peritrauma (extrémní nesoulad v interpretaci důkazu), její nevěrohodnost dokresluje i změna popisu skutku [viz například sp. zn. II. ÚS 3525/16 ze dne 7. srpna 2018 (N 133/90 SbNU 191), bod 34]. S druhou poškozenou udržoval stěžovatel velmi blízký kontakt a měl opakovaný konsenzuální pohlavní styk bez násilí a seznatelného odporu. Poškozená nevypovídala pravdivě, ačkoliv její nevěrohodnost byla znalecky prokázána, soudy to nezohlednily. Ani u třetího skutku nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu, nebyl prokázán úmysl trestný čin dokonat, a proto nemohlo jít ani o pokus. 5. Při rozhodování o trestu obecné soudy nezohlednily jeho tehdejší věk (19-21 let) blízký mladistvým, bezúhonnost a dobu, která uplynula od trestné činnosti. K tíži mu byl přičten i údajně hlasitý smích při výslechu poškozených, který poprvé zmínila zmocněnkyně až v závěrečné řeči. Hledisko sympatie však nemůže být podkladem pro hodnocení [sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. dubna 2015 (N 67/77 SbNU 31)] a z toho dovozuje pochybnosti o nestrannosti nalézacího soudu. Jelikož nemohl znát psychický stav poškozených v době, kdy se s nimi seznámil, nemůže to mít vliv na výši trestu, který považuje za exemplární, a tedy nepřípustný [viz nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. srpna 2017 (N 137/86 SbNU 315)]. Stěžovatel brojí i proti povinnosti k náhradě nemajetkové újmy za situace, kdy u žádné poškozené nebyla zjištěna posttraumatická stresová porucha (což je u obětí znásilnění nestandardní) a namítá, že změnu výroku o náhradě nemajetkové újmy škody v jeho neprospěch odvolací soud řádně neodůvodnil. 6. Napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná a navrhuje jejich zrušení, neboť jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 5 odst. 1 a v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož vzešla napadené rozhodnutí; Ústavní soud je k projednání věci příslušný. Stěžovatel je zastoupen (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná, neboť již vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jim přísluší zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a své úvahy v tomto směru musí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí obecných soudů, ani jim není instančně nadřízen, a proto reaguje pouze na pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, zasahuje i ústavně zaručená základní práva a svobody. Proto Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či libovůle. 9. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i dalšími podklady zaslanými stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Z napadených rozhodnutí se podává, že nalézací soud podrobně popsal svá skutková zjištění a zabýval se i námitkami