II.ÚS 958/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 958/25 ze dne 16. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky B. C., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. 25 Cdo 3115/2024-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2024 č. j. 11 Co 105/2024-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. prosince 2023 č. j. 15 C 224/2021-41, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále v čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla dne 9. 1. 2019 okolo 17:00 hodin účastnicí dopravní nehody na 257 km dálnice ve směru na Olomouc, po nehodě se uchýlila do prostoru za svodidly a posléze se tímto prostorem vydala v protisměru jízdy k vozidlu Policie České republiky (dále též jen "policie"), které zastavilo za havarovanými vozidly. Přitom spadla do dva metry hlubokého betonového propustku vodního toku Cholinka, jehož vlastníkem je Česká republika. Policie přitom uživatelům dálnice doporučuje, aby v případě nehody neprodleně opustili místo nehody za svodidlo po pravém okraji dálnice. V důsledku pádu došlo u stěžovatelky k poranění dolní končetiny, které si vyžádalo operační zákrok. Obvodní soud konstatoval, že doporučení policie uchýlit se po nehodě za svodidla směřuje k tomu, aby se účastník nehody dostal do bezpečí, nikoliv k tomu, aby se za svodidly pohyboval. Prostor za svodidly není určen k pohybu chodců. Pokud se tam účastník dopravní nehody pohybuje, musí zejména za snížené viditelnosti dbát zvýšené opatrnosti. To však stěžovatelka nečinila, šla normální chůzí, šla-li by pomalu a našlapovala opatrně, případně se přidržovala svodidel, mohla propustek včas zaregistrovat a zabránit pádu, přitom se však v tomto místě vůbec neměla pohybovat. Dané místo je opatřeno zvýšeným zábradlím tak, aby v místě přiléhajícím k propustku nebylo možné svodidlo překonat, čímž ze strany vedlejší účastnice bylo učiněno opatření k zabránění pádu do předmětného propustku. Obvodní soud uzavřel, že stěžovatelka si předmětný pád zavinila sama svým neopatrným počínáním, a proto jí náhradu za vytrpěné bolesti nepřiznal. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka místo toho, by od svého vozidla přešla na vzdálenost 15 až 20 m bezpečně po okraji dálnice podél svodidel k vozidlu policie, použila k tomuto přesunu prostor za svodidly v neznámém místě za snížené viditelnosti, aniž by k tomu existoval jakýkoli důvod. Městský soud konstatoval, že toto počínání lze přičítat výlučně stěžovatelce, neboť šlo o jedinou příčinu, v důsledku které došlo k pádu stěžovatelky do propustku v prostoru za svodidly. S odkazem na § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), proto městský soudu dovodil, že škoda stěžovatelce vznikla výlučně následkem okolností, které se přičítají jí jako poškozené. Z toho vyplývá závěr, že stěžovatelka si škodu způsobila výlučně sama svým počínáním a nikdo další (tedy ani vedlejší účastnice) za takto vzniklou škodu neodpovídá, a to ani ve smyslu § 2900 či § 2901 občanského zákoníku. Městský soud proto uzavřel, že obvodní soud rozhodl správně, pokud žalobu zamítl. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že obsahem dovolání je nesouhlas s právním závěrem soudů obou stupňů o tom, že stěžovatelka jako poškozená si škodu sama způsobila. Konkrétní posouzení rozsahu spoluzpůsobení si újmy stěžovatelkou záviselo na zhodnocení všech okolností případu a nelze je podle Nejvyššího soudu hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatelka se chovala neobezřetně, když se za snížené viditelnosti (sama uvedla, že ve tmě prostor za svodidly dobře neviděla) vydala do neznámého terénu, ačkoli měla možnost přejít krátký úsek po kraji dálnice k policejnímu vozidlu, které jej osvětlovalo a zajišťovalo svou přítomností a výstražnými světly. Svodidla patří mezi silniční záchytné systémy instalované na krajnici nebo ve středním dělicím pásu a prostor za nimi není určen primárně k pohybu chodců, povrch mohl být rovněž zledovatělý nebo se zde mohla nacházet také jiná překážka bránící pohybu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, žádná z otázek vymezených v dovolání přípustnost dovolání nezakládá a městský soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podanou žalobou se proti vedlejší účastnici domáhala přiznání náhrady za vytrpěné bolesti. Tvrdila, že byla účastnicí dopravní nehody, po které se uchýlila do prostoru za svodidly a posléze se tímto prostorem vydala proti směru jízdy k vozidlu Policie České republiky, které se zapnutými majáky zastavilo za havarovanými vozidly. Přitom však spadla do součásti dálnice D35, zhruba dva metry hlubokého betonového propustku vodního toku Cholinka, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice. Hrana propustku v části přiléhající k dálničnímu mostu, z níž do propustku spadla, zjevně náležející ke stavební konstrukci mostu, nebyla opatřena zábradlím bránícím pádu uživatelů dálnice do propustku. Stěžovatelka poukazovala na to, že sama vedlejší účastnice prostřednictvím svých orgánů, a to Policie České republiky, uživatelům dálnice pravidelně doporučuje v případě nehody, poruchy či najetí na dálnici v protisměru, aby "neprodleně opustili místo nehody za svodidlo po pravém okraji dálnice resp. "co nejrychleji vozidlo opustili a šli za svodidla dálnice, dostatečně daleko". Stěžovatelka namítala, že hrana téhož propustku na protilehlé straně dálnice, přiléhající k dálničnímu mostu, je zábradlím opatřena. V důsledku předmětného pádu došlo u stěžovatelky ke vzniku otevřené tříštivé zlomeniny holenní kosti, která si následně vyžádala řadu operačních a invazivních výkonů. 6. Obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka se především neměla v tomto místě vůbec pohybovat. Klíčovým argumentem městského soudu obsaženým v odůvodnění potvrzujícího výroku rozsudku bylo, že jestliže policisté stěžovatelku vyzvali, aby se dostavila k vozidlu policie, "nebyl žádný důvod, aby se pohybovala v prostoru za svodidly, neboť mohla jednoduše tuto krátkou vzdálenost přejít po okraji dálnice". Stěžovatelka uvádí, že s argumentací Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako nepřípustné, v obecné rovině souhlasí. V předmětném případě však právě takové "zvážení veškerých příčin, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného" a "porovnání všech shora uvedených hledisek" opakovaně absentuje. Újma na zdraví stěžovatelky je v celém rozsahu přičítána jejímu jednání; stěžovatelka však pouze postupovala na základě pokynů policistů, tedy orgánu vedlejší účastnice, a přitom dodržela ustanovení relevantního právního předpisu [§ 35 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů], výslovně zakazujícího vstup a chůzi po dálnici. Naopak posouzení souladu jednání vedlejší účastnice s dikcí § 2901 občanského zákoníku, jehož aplikace se stěžovatelka výslovně domáhala již v žalobě,