II.ÚS 960/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 960/26 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Dobiáše, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2026 č. j. 57 Co 246/2025-159 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. června 2025 č. j. 12 C 325/2024-136, za účasti Krajského soudu Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a. s., sídlem 28. října 1235/169, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 47 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod Evropské unie (přesně "Listiny základních práv Evropské unie"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výšil 10 075 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel bezesmluvně využívá kanalizaci ve vlastnictví vedlejší účastnice k odvodu srážek z nemovitosti v jeho vlastnictví, a proto je povinen nahradit ztráty vzniklé vedlejší účastnici neoprávněným vypouštěním odpadních vod do kanalizace v celkové výši 10 075 Kč a dále je povinen zaplatit vedlejší účastnici podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), úrok z prodlení určený podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., o výši úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů rozhodly formalisticky, aniž by se zabývaly spravedlivým požadavkem stěžovatele spočívajícím v tom, že v souladu s § 2991 odst. 1 občanského zákoníku by měl vydat vedlejší účastnici to, o co se obohatil. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice neprokázala, jaký rozsah dešťové vody z jeho objektu musela v rozhodném období zpracovat, a zda tomu odpovídá výše žalované částky. Vedlejší účastnice uvádí, že je obecně známo, že náklady na zpracování dešťové vody jsou výrazně nižší, a že tato nápomocně slouží k rozředění splaškové vody, jejíž čištění je energeticky daleko náročnější než právě zpracování běžné dešťové vody. Soudy obou stupňů přitom potvrdily nárok vedlejší účastnice bez dokazování skutečné výše nákladů vynaložených na odvod dešťové vody z objektu stěžovatele, a to pouze na základě § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích"), ve spojení s § 31 vyhlášky č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 428/2001 Sb."), tedy tabulkovým výpočtem, který nemá oporu v provedeném dokazování navrženém stěžovatelem. Stěžovatel poukazuje na to, že z § 31 vyhlášky č. 428/2001 Sb. vyplývá, že není stanoveno, že by musela být vždy a za všech okolností vypočtena náhrada za odvedenou dešťovou vodu toliko tabulkovým způsobem, jestliže nic nebrání tomu, aby vedlejší účastnice doložila svůj náklad na čištění dešťové vody v místě a čase obvyklý. Stěžovatel namítá, že neprovedením dokazování v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek a požívat jeho ochrany ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, která rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá k újmám, které jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. 8. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních situací, rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele, úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07, ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 či ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti částky ve výše uvedených sporech do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. 9. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. I když právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, a proto nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, vždy však jen za podmínky, jde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Extrémními situacemi jsou zejména případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU