II.ÚS 968/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 968/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) J. R., zastoupeného Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem, sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1, a 2) J. M., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 23/2023-447 ze dne 26. 1. 2023, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze a o návrhu na přednostní projednání věci, takto: Ústavní stížnosti i návrhy s nimi spojené se odmítají. Odůvodnění I. 1. Ústavní soud obdržel samostatné ústavní stížnosti stěžovatelů, v nichž oba namítají porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž mělo dojít v záhlaví specifikovaným usnesením Krajského soudu v Praze. 2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V těchto věcech oba stěžovatelé napadli ústavními stížnostmi totožné rozhodnutí krajského soudu, a proto Ústavní soud usnesením ze dne 11. 10. 2023 spojil věci ke společnému řízení. 3. Z ústavních stížností a jejich příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 6. 2022 č. j. 14 T 48/2022-366 byl stěžovatel 1) uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve stádiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Stěžovatel 2) byl uvedeným rozsudkem podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. 4. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ v neprospěch obou stěžovatelů odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 10. 2022 č. j. 11 To 300/2022-393 rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně po novém projednání věci rozhodl rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 14 T 48/2022-430, ve kterém stěžovatele 1) uznal vinným obdobně, jak je popsáno shora, přičemž druhého stěžovatele opět zprostil obžaloby. 5. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ opět v neprospěch obou stěžovatelů odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Praze, a to usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 11 To 23/2023-447, kterým napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu zrušil a zároveň přikázal, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (§ 262 trestního řádu). Krajský soud v Praze dále v poučení uvedeného usnesení poučil (nesprávně) stěžovatele o možnosti podat dovolání proti předmětnému usnesení. 6. Z procesní opatrnosti proto podal stěžovatel 1) prostřednictvím svého obhájce dne 10. 3. 2023 dovolání, byť o jeho přípustnosti pochyboval. Současně s dovoláním podal tento stěžovatel také ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 839/23 odmítl jako nepřípustnou (předčasnou), a to z důvodu podaného dovolání, o kterém nebylo ke dni rozhodnutí Ústavního soudu dosud rozhodnuto. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele 1) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné usnesením ze dne 26. 7. 2023 č. j. 4 Tdo 685/2023-482. Po doručení uvedeného usnesení podal stěžovatel novou ústavní stížnost. 7. S ohledem na procesní vývoj věci a na to, že obě ústavní stížnosti spolu úzce souvisely, vyčkal Ústavní soud s přezkumem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 2), vedené pod sp. zn. II. ÚS 968/23, na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele 1) a na jeho další (předem avizovanou) ústavní stížnost, aby o nich mohl posléze rozhodnout společně (viz bod 2). 8. Podrobnější rekapitulace napadeného usnesení Krajského soudu v Praze není třeba, neboť jeho obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení. II. 9. Oba stěžovatelé se shodně domnívají, že napadené usnesení krajského soudu nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění postupu podle § 262 trestního řádu, čímž dochází k porušení jejich ústavně zaručených práv na řádné soudní řízení a na zákonného soudce. Podle jejich přesvědčení odvolací soud nepostupoval v souladu se zákonem, ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a v souladu s ústavním pořádkem, když jeho rozhodnutí ve smyslu § 262 trestního řádu nebylo podloženo řádnými, zákonnými důvody, a tudíž představuje zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Odvolací soud při výkladu předmětného ustanovení nevzal v potaz, že takové rozhodnutí není možné založit pouze na tom, že odvolací soud nesouhlasí s hodnocením důkazů tak, jak jej provedl soud nalézací, že by tímto rozhodnutím neměl být řešen názorový střet dotčených soudních instancí a že takové rozhodnutí nepředstavuje prostředek k prosazení vlastních závěrů. V neposlední řadě také opomenul fakt, že odnětí již přidělené věci musí být vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli, aby takové odnětí bylo v souladu s ústavním pořádkem. 10. Podle přesvědčení obou stěžovatelů překročil odvolací soud meze svých pravomocí, které mělo za následek porušení jejich práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakožto i na nezávislé a nestranné soudnictví, když vrácení věci a její přikázání jinému senátu k projednání je neopodstatněné, neboť v rozhodnutích soudu prvního stupně nelze spatřovat natolik závažné pochybení v oblasti hodnocení důkazů, které by způsobovalo, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Odůvodnění obou usnesení odvolacího soudu představují pouze zjevné předestření závěrů, k jakým má soud prvního stupně v dalším řízení dospět s tím, že pokud původní senát závěr soudu odvolacího prvně nerespektoval a setrval na svých úvahách o výsledcích dokazování, odvolací soud se jej svévolně pokouší prosadit prostřednictvím přikázání věci jinému senátu. III. 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou částečně přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 12. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) a ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. 13. Vzhledem k tomu, že oba stěžovatelé ústavní stížností napadají celé usnesení odvolacího soudu, když v petitu neoddělují kasační rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí a postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, musel Ústavní soud dospět k závěru, že se návrhem nemůže zabývat co do napadeného odstavce prvního výroku usnesení krajského soudu. V případě zrušujících výroků obecných soudů, po kterých řízení nadále pokračuje, totiž s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti nutno považovat podávání ústavních stížností za předčasné (srov. podrobněji např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 895/20). V části směřující proti uvedenému výroku proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou. 14. Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem všech rozhodnutí vydanýc