II.ÚS 976/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 976/24 ze dne 24. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, sídlem Zahradnická 74, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 sp. zn. 7 Tdo 1079/2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2023 sp. zn. 13 To 339/2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip presumpce neviny zaručený čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 40 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu zaručené čl. 6 odst. 3 Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny, princip rovnosti zbraní zaručený čl. 37 odst. 3 Listiny a princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 8. 9. 2022 č. j. 3 T 17/2018-12730 spolu s dalším obviněným uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků. Dále mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu a peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč. Rozsudkem bylo také rozhodnuto, že oba obvinění jsou povinni České republice - Celnímu úřadu pro Středočeský kraj nahradit škodu ve výši 631 746 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem podle § 226 písm. c) trestního řádu byl stěžovatel zproštěn části obžaloby. 3. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu (dále jen "odvolací soud") v Praze zamítnuto. 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. 5. Trestná činnost stěžovatele spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že v době od 1. 1. 2010 do 15. 7. 2012 ve Švýcarsku zakoupil a do České republiky za účelem dalšího prodeje převezl nebo nechal převézt ve 101 případech specifikovaných ve výroku o vině motorová vozidla, aniž by přiznal a uhradil daň z přidané hodnoty, kterou tak zkrátil o částku 1 394 075 Kč, a zároveň předstíral, že vozidla zakoupil ve Francii jako členské zemi Evropské unie, čímž zkrátil clo o částku 631 746 Kč (bod I rozsudku), že v době od 1. 1. 2010 do 15. 7. 2012 ve 132 případech specifikovaných ve výroku o vině předložil Městskému úřadu v Příbrami - odboru dopravy v řízení o schválení technické způsobilosti dovozených motorových vozidel padělané listiny označené jako "Fiche d´identification du vehicule", jimiž prokazoval, že vozidla byla registrována ve Francii, ačkoli ve skutečnosti byla před dovozem do České republiky registrována ve Švýcarsku a konečně, že prodal poškozenému T. B. dovezené motorové vozidlo zn. Škoda Octavia Combi, které opatřil identifikátorem VIN pocházejícím z vraku jiného vozidla téže značky, takže pod záminkou, že mu prodává vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích v České republice, od něho vylákal kupní cenu ve výši 185 000 Kč, ačkoli věděl, že vozidlo, které mu prodává, ve skutečnosti je nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích v České republice. 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení v dané věci nedodržely povinnost pro ně vyplývající ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací, podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Skutková zjištění soudů jsou proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále stěžovatel vytýká soudům obou stupňů, že pokud provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se dopustil protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu, došlo k porušení zásady presumpce neviny, neboť vzniklé pochybnosti bylo nutno vyložit ve prospěch obžalovaného. V podrobně koncipované ústavní stížnosti stěžovatel uvádí argumentaci, z níž má vyplývat nesprávné a práva stěžovatele porušující rozhodnutí o jeho vině. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. 10. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech ok