II.ÚS 979/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 979/23 ze dne 18. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kožíška, zastoupeného JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023 č. j. 30 Cdo 3272/2022-258, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 4. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady ušlého zisku v důsledku nezákonného soudního rozhodnutí. Dne 6. 12. 2021 podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021 č. j. 17 Co 188/2021-219, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu 2 dovolací řízení zastavil v celém rozsahu usnesením ze dne 8. 3. 2022 č. j. 15 C 171/2020-236, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku za dovolání podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel byl usnesením ze dne 13. 12. 2021 č. j. 15 C 171/2020-232, vyzván, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek z dovolání ve výši 14 000 Kč. Ve výzvě byl poučen, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno. Navzdory tomu však stěžovatel ve lhůtě zaplatil pouze 10 000 Kč. Zbývající 4 000 Kč uhradil až po vydání usnesení o zastavení řízení. Odvolací Městský soud v Praze rozhodnutí soudu první instance jako věcně správné potvrdil usnesením ze dne 2. 5. 2022 č. j. 17 Co 165/2022-244. Stěžovatelovo dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl zčásti pro nepřípustnost, zčásti pro vady usnesením ze dne 25. 1. 2023 č. j. 30 Cdo 3272/2022-258. Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť ho nepoučil o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. Dle jeho názoru je navíc vybírání soudního poplatku v této věci protiústavní. Z toho důvodu se domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněna práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s ústavními principy. V nyní projednávané věci Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní pochybení neshledal. Napadené rozhodnutí je srozumitelně a logicky odůvodněno a nevykazuje známky svévole ani jiného kvalifikovaného excesu nezbytného pro uplatnění kasační pravomoci. Stěžovatel namítá, že je vybírání soudních poplatků za dovolání ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci protiústavní. Nijak však nereflektuje, že byl již v rozhodnutí Nejvyššího soudu poučen o existenci dřívějšího usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 125/20, dle kterého je vybírání soudních poplatků v těchto věcech ústavně konformní (obdobně také usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 2926/18). Stěžovatel proti závěrům uvedeným v těchto rozhodnutích neuvádí žádnou konkrétní argumentaci, pouze v obecné rovině namítá, že by měly být učiněny stejné závěry jako v nálezu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18, v němž Ústavní soud za protiústavní označil vybírání poplatků za odvolání ve věcech odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Stěžovatel však přehlíží, že i v tomto rozhodnutí Ústavní soud na rozdílnost úpravy poplatků za odvolání a dovolání upozorňoval s tím, že zatímco v případě dovolání byla úprava poplatků novelizována zákonem č. 296/2017 Sb., v případě odvolání nikoliv. Mimo jiné z tohoto důvodu nebylo možné usuzovat, že zákonodárce měl v úmyslu zpoplatnit odvolací řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci podstatně vyšším poplatkem než řízení před soudem prvního stupně. Ze stejných důvodů je však zřejmé, že závěry citovaného nálezu nemohou být uplatněny v případě dovolání (srov. také usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19). Nelze navíc přehlížet, že na rozdíl od citovaného nálezu byl v nynějším případě po stěžovateli požadován poplatek ve výši, která je dle konstantní judikatury Ústavního soudu považována za bagatelní a kterou nelze považovat za extrémní nebo krutou a způsobilou zabránit přístupu stěžovatele k soudu. Ústavní soud tedy neshledal žádný důvod k odchýlení se od dřívějších závěrů. Stěžovatel dále namítá, že ho soudy nepoučily o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že smyslem poučovací povinnosti není poskytnutí kompletního návodu, jak má účastník v řízení jednat, aby dosáhl žádaného účinku, nýbrž odstranění případné nepřiměřené tvrdosti v situacích, kdy by účastník řízení pro nedostatek procesně právních znalostí mohl utrpět újmu na svých právech (srov. nález ze dne 29. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, usnesení ze dne 5. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 480/97, nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3849/11). Z napadených rozhodnutí ani z ústavní stížnosti však nevyplývá, že taková nepřiměřená tvrdost v nynějším případě mohla nastat. Stěžovatel byl již v době vydání usnesení obvodního soudu zastoupen advokátem. Z bodu 3 usnesení městského soudu je navíc zřejmé, že stěžovatel ve svém odvolání uvedl, že neměl žádný důvod částku snížit, na účtu měl k dispozici dost finančních prostředků a měl v úmyslu zaplatit celou částku, při realizaci transakce však omylem odeslal méně. Ani v ústavní stížnosti ostatně stěžovatel netvrdí, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků splňoval nebo že obecné soudy přehlédly okolnosti, z nichž mohly usuzovat o potřebnosti poučení. Za těchto okolností k postupu obecných soudů Ústavní soud nemá žádné výhrady. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu