II.ÚS 981/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 981/21 ze dne 31. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. R., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem, třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 83/2021-414 ze dne 9. 2. 2021, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 92/2020-364 ze dne 8. 9. 2020 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 6 T 15/2020-312 ze dne 9. 6. 2020, za účasti Nejvyšší soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka dále namítá porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 13 Úmluvy. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2020 č. j. 6 T 15/2020-312, byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem krádeže, kterého se dopustila tím, že využila toho, že měla majitelkou zřízeno dispoziční právo k účtu vedenému pro poškozenou Z. H. jako jeho majitelku, které však měla zřízeno pouze za účelem zabezpečení potřeb uvedené poškozené, v zištném plánu svého neoprávněného obohacení, bez souhlasu a v rozporu s předchozí dohodou o účelu její dispozice, převedla z téhož účtu částku ve výši 1 000 000 Kč na svůj účet vedený u Metropolitního spotřebního družstva, načež dne 29. 4. 2013 vybrala v hotovosti zbývající částku z účtu poškozené ve výši 6 966 Kč a účet zrušila, čímž tak poškozené Z. H. způsobila škodu odcizením celkem ve výši 1 006 966 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Stěžovatelce byla též uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Nadto byl nalézacím soudem stěžovatelce uložen peněžitý trest ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 2 000 Kč, tedy celkem 500 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit L. K. škodu ve výši 1 006 966 Kč. Městský soud rozhodnutí odůvodnil tak, že bylo bez pochybností prokázáno, že si stěžovatelka převedla na svůj účet částku ve výši 1 000 000 Kč z účtu poškozené, k němuž měla dispoziční právo, a vybrala z něj i 6 966 Kč (výpisy z účtu poškozené a obžalované, sdělení České spořitelny, příkaz k úhradě). Takto jednala, přestože se na ničem z toho s poškozenou nedohodla, nebyla k tomu oprávněna a s účtem mohla disponovat jen proto, že společně s manželem pečovali o poškozenou a pomáhali jí i ve finančních záležitostech (což dosvědčila poškozená i dvě svědkyně). Taktéž bylo nepochybně prokázáno a i poškozená potvrdila, že částku 600 000 Kč, jejíž výběr po obžalované požadovala, byl uskutečněn a finanční prostředky od poškozené převzala a následně je rozdělila v rodině. Stěžovatelka se hájila tím, že peníze si převedla na svůj účet, ale tyto byly pro poškozenou. Poškozená prý chtěla 1 000 000 Kč v hotovosti, proto jí stěžovatelka s manželem měli předat peníze z jejich trezoru, přičemž o předání peněz předložila potvrzení, při jehož sepisu nikdo další nebyl. K podpisu poškozené Z. H. bylo zpracováno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma a k návrhu obhajoby byl v hlavním líčení slyšen i zpracovatel tohoto odborného vyjádření, který potvrdil, že sporný podpis je pravým podpisem Z. H., avšak poukázal na to, že měl být podle kvality rukopisu vyhotoven dříve, než v čase, který tvrdí stěžovatelka. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byl rozsudek částečně zrušen ve výroku o uloženém peněžitém trestu, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Stěžovatelka sice napadla nesprávné hodnocení důkazů (a to výslechy svědků, výpovědi stěžovatelky i odborného posouzení písma) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu lékařskými zprávami, resp. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), nicméně Nejvyšší soud neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním. Poukázal na to, že výpovědi poškozené Z. H. jsou podporovány i dalšími listinnými důkazy (především vyjádření České spořitelny, a. s. k reklamaci, výpisy z účtu poškozené, úřední záznam o hovoru mezi poškozenou a T. R., tvrzení o převzetí částky milionu korun, kopie závěti poškozené, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma atd.). 4. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení dále uvedl, že výslech poškozené Z. H. v postavení svědkyně byl mimo jakoukoli pochybnost neodkladným úkonem provedeným v souladu se zákonem, dále skutečnost, že nebyla poškozená po zahájení trestního stíhání znovu vyslechnuta v přítomnosti stěžovatelky nebo jejího obhájce, nastala ze zcela objektivních důvodů, neboť poškozená zemřela, a konečně to, že výpověď poškozené není jediným osamoceně stojícím usvědčujícím důkazem, nýbrž jsou zde další přesvědčivé důkazy prokazující vinu stěžovatelky a současně podporující věrohodnost tvrzení poškozené a vyvracející obhajobu stěžovatelky. Stěžovatelka tedy neměla v žádném stadiu trestního stíhání možnost klást poškozené dotazy a přímo reagovat na její skutkovou verzi děje, která se významně lišila od její vlastní, ovšem nebylo to způsobeno svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení. Naopak existence překážek bránících zopakování výslechu poškozené byla objektivně prokázána (neboť poškozená zemřela). Omezení práv stěžovatelky navíc nebylo neproporcionální a intenzivní natolik, aby eliminovalo záruku fair procesu, protože výrok o vině obviněné stojí i na dalších důkazech vysoké vypovídající hodnoty, které byly provedeny bezprostředně v hlavním líčení (svědci, posudek o podpisu poškozené, rozpory ve výpovědi stěžovatelky). 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zopakovala své námitky, jimiž se již zabývaly obecné soudy, a uvedla, že popírá svou vinu. Podle stěžovatelky rozhodujícím důkazem o její vině byla pro obecné soudy svědecká výpověď poškozené Z. H., která však byla provedena před zahájením jejího trestního stíhání, aniž by jí či jejímu obhájci bylo umožněno jí vyslechnout, protože poškozená zemřela. K dalším svědeckým výpovědím, které jí usvědčují, stěžovatelka namítá, že se jedná o svědectví z doslechu, které je navíc podle ní rozporné a nepravdivé. Stěžovatelka dále zpochybňuje důkaz znaleckým posouzením písma poškozené a zhodnocení svědectví svého manžela. Poukazuje dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16 a ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16, podle nichž je při použití důkazu výpovědí nepřítomného svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout, třeba posoudit: zda pro nepřítomnost svědka před soudem existoval dostatečný důvod; jakou váhu tento důkaz pro odsouzení obviněného měl; zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. 6. Dále stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s neprovedením důkazů o zdravotním stavu poškozené a trvá na tom, že měl být soudem proveden posudek o duševním stavu stěžovatelky. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že při větší rychlosti orgánů činných v trestním řízení mohla být poškozená opětovně vyslechnuta v procesním postavení svědka a konfrontovat ji s obhajobou. 7. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje zákonnost adhezního výroku, jímž jí byla uložena povinnost nahradit paní L. K. škodu ve výši 1 006 966 Kč. Poukazuje na to, že nebyl ustanoven dědic, pouze byl L. K., jako vypravitelce pohřbu, vydán majetek nepatrné hodnoty. L. K., jako vypravitelka pohřbu, tedy podle stěžovatelky není dědicem a právním nástupcem poškozené Z. H. Podle stěžovatelky je rozhodnutí o tom, kdo je dědicem, tedy právním nástupcem zůstavitele, vyhrazeno civilnímu soudu, jehož rozhodnutí se musí vztahovat na veškerý zjištěný majetek zůstavitele, přičemž trestní soud k takovému rozhodnutí, týkajícím se navíc pouze části majetku zůstavitele, nemá žádnou zákonnou pravomoc. 8. Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci soudní spis i vyjádření obecných soudů a pří