II.ÚS 982/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 982/22 ze dne 31. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem se sídlem Maiselova 42/19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, č. j. 8 Tdo 1149/2021-1607, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti shora upřesněnému usnesení Nejvyššího soudu, neboť dle jeho názoru jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i pro porušení čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 Ústavy, čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 5 odst. 2 Paktu, a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 15/2018, uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění účinném do 30. 11. 2011, spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku s jeho spoluobviněným, za nějž byl dle § 329 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání čtyř let. 3. Skutek, kladený stěžovateli a jeho spoluobviněnému za vinu, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že v letech 1977 až 1981 měli jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti zařazení na Správu Státní bezpečnosti Praha (dále jen "StB"), odbor 2a, 1. oddělení, v rozporu s čl. 30 odst. 1 zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky (dále jen "Ústava ČSSR"), čl. 31 Ústavy ČSSR, čl. 34 Ústavy ČSSR, jakož i § 3 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, a § 23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, vyvíjet nátlak na poškozeného V. K., spoluzakladatele a signatáře Charty 77, aby nedobrovolně vycestoval z Československé socialistické republiky, v podobě tzv. profylakticko-rozkladných opatření (opakované výslechy a domovní prohlídky, znemožnění výkonu zaměstnání a snahy dosáhnout jeho propuštění, perzekuce rodinných příslušníků a snaha vyvolat mezi nimi a poškozeným rozkol, vyhrožování uvězněním, iniciace trestního stíhání poškozeného pro trestné činy příživnictví a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví poté, co v důsledku nátlaku opustil zaměstnání), v důsledku čehož poškozený s celou rodinou dne 3. 12. 1981 vycestoval do Rakouské republiky (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatel podal proti rozsudku nalézacího soudu odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, zamítl dle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a uvádí obsáhlé komentáře a glosy geneze vývoje porevolučního právního řádu na témata Úřadu pro dokumentaci zločinů komunismu, zahraniční politiky Spojených států amerických, tzv. války soudů a mnohých dalších se zvláštním přihlédnutím k zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993"), ve znění pozdějších předpisů, úpravy promlčecí doby v zákoně 140/1961 Sb., trestní zákon, v různých zněních (dále jen "trestní zákon") a v trestním zákoníku, nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.) atd. Ačkoliv se mnohé z vývodů obsažených v ústavní stížnosti nijak bezprostředně netýkají nynější věci, bylo z ní možno dovodit, že proti napadenému usnesení stěžovatel namítá: 1) neústavní retroaktivitu prodlužování promlčecí doby; 2) přerušení příčinné souvislosti; a 3) absenci společenské nebezpečnosti. Jádra těchto námitek lze rekonstruovat následujícím způsobem: 6. Ad 1) stěžovatel namítá, že zákon č. 198/1993 je protiústavní a rovněž v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Má za to, že trestnost jeho činu je promlčena, neboť faktické prodloužení promlčecí doby zákonem č. 198/1993, které bylo následně pohlceno ustanoveními § 67a písm. d) trestního zákona zavedené zákonem č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a § 35 písm. c) trestního zákoníku, je v rozporu se zákazem retroaktivity v neprospěch pachatele. Zákon č. 198/1993 nemá sílu ústavního zákona, přesto je tak k němu v praxi přistupováno. Dle stěžovatele je nepřípustné srovnávat činy, na něž se vztahuje § 5 zákona č. 198/1993, s nepromlčitelnými trestnými činy dle mezinárodního práva (válečné zločiny, zločiny proti míru, zločiny proti lidskosti). Nelze srovnávat tyto činy např. s tím, co bylo souzeno v tzv. norimberském procesu. Někteří soudci Ústavního soudu, kteří přijímali nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, byli podjatí. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu nemá dle stěžovatele obecnou závaznost, neboť v České republice neexistuje precedenční právo a připuštění obecné závaznosti odůvodnění nálezů by kolidovalo s čl. 15 Ústavy, podle níž zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu. Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 je rovněž v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Pakt i Úmluva jasně zakotvují zákaz retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele. Vyjít nelze ani z čl. 7 odst. 2 Úmluvy o nepromlčitelnosti činů, které byly v době svého spáchání trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy, neboť Česká republika není mezinárodním společenstvím a nemůže jako takové společenství sama jednostranně vystupovat. 7. Ad 2) stěžovatel uvádí, že došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím ve vystěhování do zahraničí, neboť k vystěhování docházelo na vlastní žádost na základě povolení, o kterém rozhodoval jiný orgán veřejné moci, který nebyl podřízen StB. Za rozhodnutí o povolení vycestovat tak měl nést odpovědnost právě tento orgán. Rovněž zde byly indicie, že poškozený vycestoval jako zpravodajec československé rozvědky řízený jinou složkou StB, přičemž jeho mise podléhala nejvyššímu utajení. V takovém případě by vycestování nemohlo být nedobrovolné, avšak obecné soudy v tomto ohledu neprovedly dostatečné dokazování. 8. Ad 3) stěžovatel doplňuje, že trestní zákon v době, kdy mělo dojít ke spáchání předmětného skutku, obsahoval § 65 odst. 1 o zániku trestnosti zánikem společenské nebezpečnosti činu. Stěžovatelova společenská nebezpečnost však není žádná, neboť je mu 75 let, jeho fyzický stav mu neumožňuje páchání dalšího trestného činu a právně je mu zabráněno vykonávat jakoukoliv veřejnou funkci. Při rozhodování o časové působnosti trestního zákona tak měla tato okolnost být vzata v úvahu a jeho čin měl být posouzen podle trestního zákona, nikoliv podle trestního zákoníku, který již ustanovení obdobné § 65 odst. 1 trestního zákona neobsahuje. IV. Posouzení Ústavním soudem 9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napa