II.ÚS 984/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 984/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky VIMPEX GROUP s. r. o., se sídlem Bošovice 167, zastoupená Mgr. Marií Blechovou, LL.M., advokátkou se sídlem M-Palác, Heršpická 5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2021, č. j. 8 As 353/2019-59 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 5 A 168/2015-79, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a ústavní stížnost 1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá shora označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze vydaná v řízení ve správním soudnictví, jehož předmětem se stal přezkum 1) rozhodnutí žalovaného Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 3. 3. 2015 o uložení sankce stěžovatelce ve výši 25% v rámci výběrového řízení č. 6 a č. 7 v rámci Operačního programu Podnikání a inovace (OPPI) u projektu Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků č. projektu 4.1 IN04/637; a dále proti 2) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 6 a č. 7 ze dne 22. 5. 2015; a 3) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 6 a č. 7 ze dne 27. 7. 2015. Podle stěžovatelky obecné soudy neposkytly ochranu jejím základním právům, zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. V řízení před správními soudy nejprve Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelky pro opožděnost a nepřípustnost, Nejvyšší správní soud pak kasační stížnosti stěžovatelky nevyhověl. 3. Stěžovatelka se svou žalobou podanou k Městskému soudu v Praze konkrétně domáhala zrušení 1) Informace žalovaného ze dne 3. 3. 2015 "o udělení" sankce ve výši 25 % z dotace přiznané ve výběrovém řízení č. 6 s názvem zakázky "Pětiosé univerzální obráběcí CNC centrum" s nabídkovou cenou vybraného uchazeče ve výši 3 821 300 Kč, 2) Informaci žalovaného ze dne 3. 3. 2015 "o udělení" sankce ve výši 25 % z dotace přiznané ve výběrovém řízení č. 7 s názvem zakázky "Čtyřosý CNC řízený horizontální revolverový soustruh" s nabídkovou cenou vybraného uchazeče ve výši 2 446 800 Kč, 3) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 6 ze dne 22. 5. 2015 v rámci OPPI u projektu "Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků" č. projektu 4.1 IN04/637 VŘ 6, 4) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 7 ze dne 22. 5. 2015 v rámci OPPI u projektu "Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků" č. projektu 4.1 IN04/637 VŘ 7, 5) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 6 ze dne 27. 7. 2015, čj. 38 12/4.1IN04 637/12/08200, v rámci OPPI u projektu "Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků" č. projektu 4.1 IN04/637 VŘ 6, a 6) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 7 ze dne 27. 7. 2015, čj. 38 12/4.1IN04-637/12/08200, v rámci OPPI u projektu "Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků" č. projektu 4.1 IN04/637 VŘ. Informacemi č. 6 a 7 ze dne 3. 3. 2015 žalovaný rozhodl o zkrácení části dotace ve výši 25 % ve výběrovém řízení č. 6 a 7, a to z důvodu "úmyslného dělení zakázky na menší celky s cílem vyhnout se přísnějšímu režimu zákona". Sděleními č. 6 a 7 ze dne 22. 5. 2015 žalovaný stěžovatelce v návaznosti na její návrh na přezkum zkrácení části dotace ve výběrovém řízení č. 6 a 7 informoval, že z důvodu vyplacení dotace se touto otázkou nebude Přezkumná komise výběrového řízení (dále "PK VŘ") zabývat a rozhodnutí je konečné. Totéž jí s podrobnějším odůvodněním odpověděl i v návaznosti na další návrh na přezkum zkrácení části dotace ve výběrovém řízení č. 6 a 7, a to ve Sděleních č. 6 a 7 ze dne 27. 7. 2015. 4. Jak bylo výše uvedeno, Městský soud žalobu nyní napadeným usnesením odmítl z části pro nepřípustnost, z části pro opožděnost. Nejprve poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, z nichž plyne, že úkony napadené žalobou jsou obecně přezkoumatelné ve správním soudnictví. V případě sdělení č. 6 a 7 ze dne 22. 5. 2015 a Sdělení č. 6 a 7 ze dne 27. 7. 2015 však vyslovil, že tyto nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a tudíž s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2017, čj. 6 Afs 270/2015-48 (č. 3579/2017 Sb. NSS), a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2017, čj. 4 Afs 60/2017-40, je žaloba proti nim nepřípustná. Ve vztahu k Informacím č. 6 a 7 ze dne 3. 3. 2015 shledal žalobu přípustnou, avšak v této části ji odmítl pro opožděnost a stanovil, kdy počal běžet okamžik rozhodný pro stanovení lhůty dle § 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s. 5. Nejvyšší správní soud k podané kasační stížnosti přezkoumal zákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby nižšího soudu. Dospěl k závěru o věcné správnosti rozhodnutí městského soudu s tím, že v souladu s ustálenou judikaturou byla skutečně žaloba ve správním soudnictví z části nepřípustná a z části opožděná. Ve svém rozsáhlém rozsudku se znovu zabýval skutkovými okolnostmi případu a okamžikem rozhodným pro běh lhůt (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z webu Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz, Ústavní soud proto na ně jen ve stručnosti odkazuje). 6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje předcházející stav řízení. Správní soudy podle stěžovatelky zjednodušeně řečeno nesprávně posoudily otázku povahy napadených aktů, jež byla rozhodná pro závěry o nepřípustnosti části žaloby ve správním soudnictví. Posléze dospěly soudy k nesprávným závěrům o okamžiku rozhodném pro běh lhůty pro žalobu proti rozhodnutí dle § 65 s.ř.s., proto je odmítnutí části žaloby pro opožděnost rovněž nezákonné. Soudy neaplikovaly zásadu spravedlivého procesu, dopustily se na stěžovatelce denegatio iustitiae, nedostatečně aplikovaly korektiv shovívavosti s ohledem mj. na snahu stěžovatelky o mimosoudní řešení sporu, neliknavou a kontinuální aktivitu a dobrou víru stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž rekapitulovala meritorní spor mezi ní a žalovaným, k jehož přezkumu díky přístupu správních soudů zcela nezákonně nedošlo. Výsledek řízení před správními soudy představuje přepjatý formalismus. II. Posouzení Ústavním soudem 7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 10. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V konte