II.ÚS 989/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 989/26 ze dne 23. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Trumpusové, zastoupené JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem náměstí 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. ledna 2026 č. j. 4 Cmo 84/2025-183 a výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2025 č. j. 61 Cm 76/2024-149, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby soud vyslovil neplatnost usnesení shromáždění vedlejšího účastníka přijatých pod body 1 a 2 při hlasování mimo zasedání od 12. 9. 2023 do 20. 10. 2023 a usnesení shromáždění vedlejšího účastníka přijatých pod body 1 až 5 při hlasování mimo zasedání od 18. 1. 2022 do 12. 2. 2022 (výrok I.). Dále opravil usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2024 č. j. 61 Cm 76/2024-51 v textu odůvodnění tak, že v prvním odstavci odůvodnění se za slovo "dále" vkládají slova "se domáhala dočasného zákazu jednání podle napadených usnesení" (výrok II.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 41 203,41 Kč (výrok III.). 3. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu v napadené časti, tj. ve výroku III. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 42 408,44 Kč (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 226,40 Kč (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud se při rozhodování o nákladech řízení nezabýval tím, zda jsou náklady vedlejšího účastníka na jeho právní zastoupení účelné k bránění jeho práva. Krajský soud dále nezvážil, zda nebylo v předmětné věci vhodné přistoupit k aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud měl podle stěžovatelky přihlédnout k jejím argumentům odůvodňujícím aplikaci § 150 o. s. ř. v předmětné věci. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje zejména na to, že náklady, které je povinna uhradit, jsou nepřiměřeně vysoké, zatímco ona v řízení vystupovala sama právě z toho důvodu, aby náklady řízení nezvyšovala. Krajský soud se nezabýval tím, zda náklady na zastoupení vedlejšího účastníka advokátem jsou potřebné a účelné k hájení jeho práv. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník byl zastoupený advokátem, ačkoli sám má "statutární orgán právnickou osobu, která je odborně, personálně a materiálně zabezpečená k hájení práv právnické osoby". Zastoupení vedlejšího účastníka považuje stěžovatelka za zneužití zastoupení advokátem. Stěžovatelka vyjadřuje také své přesvědčení, že může jít o duplicitní platby advokátovi, neboť vedlejší účastník se nechává zastoupit advokátem i v běžných záležitostech. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník neměl v řízení co ztratit. Dále stěžovatelka uvádí, že "v soudním řízení vystupovala jako stará osoba" a byla v dobré víře, a že soud tuto okolnost bude brát při rozhodování o nákladech řízení v úvahu, aby náklady vůči její osobě nebyly příliš vysoké a bezohledné. Poukazuje na svůj věk. Vedlejší účastník tento spor vyvolal sám svým chováním, stěžovatelka přitom nepodala bezdůvodný návrh. Dále stěžovatelka namítá, že předmětem řízení byla běžná záležitost. Stěžovatelka neprohrála v meritu věci, neboť meritem věci se soudy nezabývaly. Vrchní soud se s uvedenými argumenty, které stěžovatelka uplatnila v odvolání, nevypořádal. Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně neodůvodnily, proč považovaly náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka za účelné k obraně práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 6. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku III. usnesení krajského soudu není Ústavní soud příslušný (viz sub 19). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části splňující procesní předpoklady 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, která rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá k újmám, které jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. 9. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních situací, a to rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele, úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07, ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 či ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. 10. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. I když právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Extrémními situacemi jsou zejména případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčil