II.ÚS 992/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 992/22 ze dne 3. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., právně zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022, č. j. 27 Cdo 2173/2021-516, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021, č. j. 14 Cmo 191/2020-484, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 49 Cm 38/2013-382, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2020, č. j. 27 Cdo 227/2018-379, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl v postavení žalovaného účastníkem řízení o určení neexistence rozhodnutí jediného akcionáře přijatých při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti a o určení vlastnického práva k akciím, které vedl Městský soud v Praze pod sp. zn. 49 Cm 292/2001. Stěžovatel podal dne 4. 2. 2013 u Městského soudu v Praze žalobu na obnovu tohoto řízení, kterou odůvodnil zejména vydáním trestního rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 To 510/2012. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Cm 38/2013-237, obnovu řízení povolil. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2017, č. j. 14 Cmo 97/2017-300, toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336, obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že zprošťující rozsudek vydaný v trestním řízení stěžovatele závazně neřeší žádnou předběžnou otázku ve vztahu k původnímu civilnímu řízení. Nejvyšší soud přímo uvádí, že trestní soud nelze považovat za "příslušný" orgán povolaný k tomu, aby pro civilní soud závazně vyřešil otázku identifikace pravých akcií, kterou si předtím jako předběžnou posoudil civilní soud sám. Zároveň je civilní soud vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení), a o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutím o osobním stavu. Civilní soud tak není vázán zprošťujícím výrokem trestního soudu, naopak je povinen si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním hodnocení, samostatně. 3. Stěžovatel se následně domáhal vydání opravného usnesení ve vztahu k druhému výroku kasačního usnesení Nejvyššího soudu, ten však jeho návrh rovněž napadeným usnesením ze dne 7. 1. 2020, č. j. 27 Cdo 227/2018-379, zamítl. Stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 347/20, odmítl jako návrh předčasný, tedy nepřípustný podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 4. Nyní napadeným usnesením ze dne 11. 3. 2020, č. j. 49 Cm 38/2013-382, Městský soud v Praze zamítl žalobu na obnovu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil zejména právně závaznými závěry výše uvedeného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně tím, že sice byla dodržena subjektivní lhůta pro podání žaloby, zprošťující rozsudek trestního soudu, který neřeší žádnou závaznou předběžnou otázku, však nepředstavuje novou skutečnost, která by mohla pro stěžovatele (žalovaného) přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Z toho důvodu nejsou splněny podmínky § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a je na místě žalobu na obnovu řízení zamítnout. Proti rozhodnutí městského soudu se stěžovatel bránil odvoláním. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2021, č. j. 14 Cmo 191/2020-484, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž své rozhodnutí odůvodnil v zásadě shodně jako městský soud. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 8. 2. 2022, č. j. 27 Cdo 2173/2021-516, jako nepřípustné odmítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž odkazuje na závěry svého kasačního rozhodnutí ze dne 20. 11. 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336. 5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ním související právo podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost obsahuje širokou argumentaci, která však spočívá převážně v opakované polemice se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, které se navíc vztahují pouze k podústavnímu právu, respektive jeho výkladu. Hlavní námitka stěžovatele spočívá v nesouhlasu se závěrem dovolacího soudu, podle kterého zprošťující rozsudek trestního soudu nemůže založit důvodnost obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatel považuje tento závěr za nesprávný zejména proto, že v rámci trestního řízení byl posuzován a hodnocen skutkový stav, který se přímo týká skutkového stavu posuzovaného a hodnoceného v rámci dřívějšího civilního řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhá, přičemž v obou těchto řízeních byly vysloveny odlišné závěry. Současně byly v rámci trestního řízení provedeny důkazy, které nebyly provedeny v civilním řízení a jejichž provedení se stěžovatel domáhal. Dále stěžovatel namítá nesprávnost procesního postupu, v jehož důsledku bylo s vedlejší účastnicí, obchodní společností BENET GROUP, a.s. jednáno jako s účastníkem řízení, přestože nebyla se svým dovoláním úspěšná, tj. její dovolání Nejvyšší soud odmítl, a proto zůstala napadená rozhodnutí dle tvrzení stěžovatele ve vztahu k vedlejší účastnici BENET GROUP, a.s. pravomocná. Třetí námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že vedlejší účastnice, obchodní společnost CASH & CAPITAL, a.s. nebyla oprávněna podat ve věci dovolání, neboť rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně byla v její prospěch. K tomuto uvádí, že správně měl být obchodní společnosti CASH & CAPITAL, a.s. ustanoven opatrovník, neboť tato obchodní společnost je ve skutečnosti ovládána obchodní společností BENET GROUP, a.s. (tj. protistranou v původním řízení). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna v záhlaví označená rozhodnutí zrušil. 6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv. 7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nepřímo nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, neb