II.ÚS 994/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 994/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené Mgr. Václavem Stehlíkem, advokátem, sídlem U Synagogy 701/2, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. března 2023 č. j. 31 To 38/2023-136 v části, kterou byla stěžovatelka odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 1. 2023 č. j. 2 T 167/2022-119 byl P. K. (dále jen "obžalovaný") uznán vinným ze spáchání přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil obžalovaný tak, že dne 12. 8. 2022 vstoupil bez svolení stěžovatelky do jejího bytu, poté ji povalil na podlahu a začal ji osahávat prsa, avšak stěžovatelka se mu vysmekla a nastříkala mu pepřový sprej do obličeje, načež se obžalovaný odebral do koupelny, kde jej zadrželi sousedé a policie. Za toto jednání byl obžalovaný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 200 000 Kč jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. Obžalovaný před soudem učinil tzv. prohlášení viny, pročež se v tomto směru neprovádělo další dokazování. Stěžovatelčin adhezní nárok soud odůvodnil tím, že není pochyb o existenci citelného zásahu do jejích přirozených práv, vzniklého v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného. Stěžovatelka opakovaně popsala následky, které na jejím duševním stavu zanechal trestný čin. Ty podle soudu odůvodnily přiznání celé částky 200 000 Kč, která není pro obžalovaného likvidační, neboť se soud zabýval i jeho majetkovými poměry. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal obžalovaný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a sám nově rozhodl tak, že obžalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 50 000 Kč. Ve zbytku nároku odkázal stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních. Při stanovení částky vyšel krajský soud z "databáze rozhodnutí týkajících se nemajetkové újmy". Z ní dovodil, že vyšší náhrada nemajetkové újmy bývá obvykle přiznána jen při závažnějším zásahu do integrity poškozených. Poukázal na rozsudek Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 3 T 62/2015, kterým byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč za jednání kvalifikované podle § 185 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 5 T 209/2015, kterým byla za stejně kvalifikované jednání přiznána totožná částka. Dále krajský soud poukázal na vlastní rozhodovací činnost (konkrétně ve věcech sp. zn. 28 To 38/2018 a sp. zn. 11 To 110/2019, v nichž byla přiznána částka 100 000 Kč, resp. 120 000 Kč, avšak týkala se závažnějšího druhu znásilnění). Ve stěžovatelčině věci přitom došlo k naplnění znaků přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku, nikoliv však v jeho kvalifikované formě (např. souloží). Zásah do stěžovatelčiny fyzické a osobní integrity nebyl tedy tak závažný jako v jiných případech. Za přiměřenou částku proto krajský soud považoval 50 000 Kč. Přitom zohlednil, že trestného jednání se obžalovaný dopustil u stěžovatelky doma, čímž došlo ke zvýšenému narušení jejího pocitu soukromí a bezpečí. Rovněž zohlednil seniorní věk stěžovatelky. Upozorňovala-li stěžovatelka na dřívější rozhodnutí téhož soudu, šlo podle krajského soudu o poukazy nepřípadné. Ve věci sp. zn. 31 To 282/2021 šlo o pachatele odsouzeného za spáchání zločinu loupeže a poškozené prodavačce byla přiznána nemajetková újma ve výši 30 000 Kč. V ostatních věcech (sp. zn. 55 To 117/2022 a sp. zn. 55 To 299/2022) došlo k naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu znásilnění, nadto v souběhu s další trestnou činností. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že krajský soud jí přiznal excesivně nízkou náhradu nemajetkové újmy. Radikální snížení náhrady nemajetkové újmy krajským soudem je s ohledem na všechny okolnosti případu neakceptovatelné, jelikož přiznaná částka nedosahuje ani dvojnásobku průměrné měsíční mzdy. Neadekvátnost přiznané částky vyplývá podle stěžovatelky rovněž ze srovnání vývoje cen za určité služby a zboží. Stěžovatelka si ani nedokáže představit, jakou částku by krajský soud shledal adekvátní, nebyla-li by stěžovatelka pokročilého věku a nedošlo-li by k trestnému činu u ní doma. Krajský soud tudíž podle stěžovatelky postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Navíc nezohlednil stěžovatelčino postavení jako zvlášť zranitelné oběti. Krajský soud rovněž opomněl zohlednit, že znásilnění je hrubým porušením fyzické a psychické integrity jednotlivce, což se musí odrazit při stanovení výše náhrady. Vyjádření krajského soudu, podle nějž došlo ve stěžovatelčině věci pouze k naplnění znaků přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku, je podle stěžovatelky jednak nedostatečně odůvodněné a dále odporuje respektu k fyzické a duševní integritě jednotlivce. Srovnávání s jinými případy, které krajský soud navíc provedl velmi zkratkovitě, považuje stěžovatelka bez hlubší argumentace za zcela zmatečné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze v případech kvalifikovaných pochybení. Jinými slovy řečeno, odlišný názor Ústavního soudu na hodnocení skutkových okolností případu nebo interpretaci podústavního práva nemůže být důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu, nedosahuje-li pochybení soudů svou závažností vyšší míry intenzity, projevující se nepřípustným způsobem v základních právech a svobodách jednotlivce. 8. Předmětem napadeného rozhodnutí, resp. části, jejíhož zrušení se stěžovatelka domáhá, bylo posouzení výše přiměřeného zadostiučinění jako náhrady nemajetkové újmy způsobené stěžovatelce jednáním obžalovaného. K tomu je třeba konstatovat, že možnost Ústavního soudu zasahovat do rozhodnutí, kterým byla poškozená osoba odkázána s tzv. adhezním nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je velmi omezená. Většinu druhů pochybení je totiž možné odčinit právě v občanskoprávním řízení, které lze materiálně považovat za prostředek ochrany základních práv a svobod, a to zvláště v situaci, kdy trestní soud nemůže uplatněný nárok nikdy zamítnout. Jeho rozhodnutí tak fakticky nezakládá "konečnou" překážku věci rozhodnuté [obdobně viz nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: https://nalus.usoud.cz/]. 9. Obecně důvody pro zásah Ústavního soudu vychází ze situací, v nichž již pochybení trestních soudů nelze účinně napravit v občanskoprávním řízení, například dovodí-li nepřijatelně trestní soudy spoluz